Berlínský zpravodaj ČT Martin Jonáš: Problematické dědictví po Angele Merkelové

Vrchol éry Angely Merkelové nastal 22. září 2013, okolo půl deváté večer. Krátce předtím se uzavřely volební místnosti. Jedny z prvních povolebních odhadů tehdy předpověděly, že její strana získá ve volbách absolutní většinu. Něco takového se naposledy podařilo muži, po kterém se jmenuje sídlo CDU. Angela Merkelová v tu chvíli sahala po vavřínech Konrada Adenauera. Po osmi letech od tohoto úspěchu nejvlivnější žena Evropy s politikou končí, a mnohé je jinak.

26. 9. 2021

Angela Merkelová. Foto Filip Singer, EPA.

V onom roce 2013 se zdálo, že unie CDU/CSU jenom kvete. Angela Merkelová dokázala zastínit své koaliční partnery FDP a odvrátit první útok zprava. Alternativa pro Německo (AfD) v roce 2013 těsně propásla vstup do parlamentu. Hospodářství rostlo, první fázi evropské měnové krize se podařilo zažehnat, ukrajinská i uprchlická krize stály teprve přede dveřmi. Co by se vlastně mohlo pokazit?

Rozpraskaný obraz Angely

Pokazilo se, tehdy i nyní. První povolební odhady se v září 2013 mýlily. Angela Merkelová sice zvítězila, absolutní většina jí ale unikla. Nyní, o osm let později, se politikům v centrále CDU o takových luxusních starostech může jen zdát. Angela Merkelová odchází a její strana ztrácí recept na vítězství. Celému Německu zase nezbývá než připravit se na to, že po 16 let vládnoucí kancléřce převezme problematické dědictví. 

Na první pohled se zdají být veškeré stížnosti absurdní. Německo se změnilo z “nemocného muže Evropy”, jak zemi tituloval magazín Economist v 90. letech, na hospodářskou lokomotivu kontinentu. Nezaměstnanost, o dekádu dříve otevřená rána německé společnosti, se blíží historickým minimům. Věhlas značky Made in Germany našel nový lesk a země se chlubí titulem mistra světa v exportu. Do zdánlivě dokonalé kompozice se ale vtírají částečně falešné, zčásti absurdně pisklavé tóny. „Je to jako pohled na olejomalbu starého mistra,” napsal ve svém komentáři v časopisu Spiegel Ullrich Fichtner. “Zdálky působí dokonale, při pohledu zblízka už se objevují praskliny.“

Propadající se gigant

V žebříčku největších technologických koncernů světa podle míry tržní kapitalizace z května 2019 nebyla v první desítce jediná německá firma. SAP byl až na 18. místě s burzovní hodnotou 154 miliard dolarů. Microsoft německého šampiona předčí osminásobně, čínský online obchod Alibaba trojnásobně. SAP je navíc firma stará skoro půl století. Tzv. „jednorožců“, mladých start-upů s hodnotou víc než miliarda dolarů, bylo v roce 2019 v USA 172. V Německu pouze 8. Ve většině žebříčků, které měří výkon inovativních odvětví a digitalizace, se Německo propadá za své konkurenty. Německo se může pochlubit špičkovými hospodářskými výkony v odvětvích z minulého století. Naprosto ale nedokáže držet krok se Silicon Valley. 

Že si Berlín tak dlouho nedokázalo postavit pořádné letiště a Stuttgart pořádné nádraží, že strádá pověstná německá infrastruktura dálnic, mostů, železnic a kanálů, možná nakonec není pro zemi až takové riziko jako dílem nepříjemné, dílem absurdní nedostatky německé digitální infrastruktury. Po letech od chvíle, kdy Angela Merkelová označila digitalizaci za svou osobní agendu, některé německé obce nemají telefonní signál, o rychlém internetovém připojení ani nemluvě. Jak ukázala koronavirová pandemie, z hlediska digitalizace školství je Německo rozvojovou zemí.

„Je to nejinteligentnější osobnost, jakou jsme měli v čele státu, a která dokázala uhájit stabilitu světa na mezinárodním poli. Největším prohřeškem Angely Merkelové je ale to, že nepřipravila německé hospodářství na 21. století,” konstatoval vlivný ekonomický novinář Gabor Steingart.

Vyčkávat, neriskovat, vyhýbat se rázným krokům. Taktika, která přinesla Angele Merkelové řadu politických úspěchů. Zároveň ale také taktika, která neznamená nic jiného, než že se k bolestným reformám bude muset odhodlat její následník, a to ve chvíli, kdy tlak digitalizace, automatizace a nahrazování lidské práce aplikacemi umělé inteligence začne nemilosrdně vysávat život z německé ekonomiky. V takové situaci bude Německo potřebovat suverénní, silné vedení. A nezdá se, že ho CDU nyní nabízí.

Po Merkelové potopa

Podle německého přísloví nejdéle žijí právě ti, kdo už byli prohlášeni za mrtvé. Čeští komentátoři ohlašovali pád Angely Merkelové nesčetněkrát. Nikdy nepřišel.

“Když se nic nedaří, nasadíme Merkelovou. To byl zatím recept CDU. Ale co budou dělat bez ní?“ svěřil se mi mimo kameru jeden z nejznámějších německých politologů. Hledání následníka Angely Merkelové trvalo léta a provázel ho jeden neúspěch za druhým. Po všech těchto pokusech je výsledek rozpačitý.

Armin Laschet se do čela CDU dostal coby politik kontinuity, ten, kdo nebude rázně otáčet kormidlem strany, kdo naváže na úspěchy své předchůdkyně. Jak se ovšem ukázalo, tak jednoduché to není, a to hned ze tří důvodů: 

  1. Armin Laschet není Angela Merkelová. Postu šéfa CDU se ujímal ve chvíli, když mu jen zhruba čtvrtina Němců věřila, že by zvládnul zátěž jménem kancléřský úřad.
  2. Sotva se ujal funkce, začaly se sypat problémy na vládu pod vedením CDU/CSU. Pochybení v boji proti pandemii koronaviru už nasbírala několik, navíc se jednalo o chyby závažné. Obří podpora, které se unie těšila coby krizový manažer na začátku koronakrize, je pryč. Jak řekl politolog Herbert Münkler: “Byla to půjčka, kterou budou chtít voliči zpátky i s úroky, pokud vláda nesplní, co slíbila.“
  3. Ve stejnou chvíli se vrátila na scénu fatální slabost CDU: slabost pro peníze.

Na jedno se v minulých letech takřka zapomnělo, či se to chápalo jako samozřejmost. V čele Německa stála neúplatná politička, pro kterou podle komentátorů magazínu Der Spiegel „představoval nejvyšší přijatelnou úroveň pokušení talíř uckermarkské bramborové polévky”. 

Velký propad

Merkelová odchází a hrabivost se znovu odhaluje jako citlivý bod křesťanských demokratů, kvůli kterému se bortí jejich podpora. Skandály několika poslanců CDU, kteří podle všeho přijali úplatky za zprostředkování obchodů s rouškami, přišly v tu nejhorší možnou chvíli.

A podpora CDU/CSU se během volební kampaně prudce propadla. Armin Laschet se místo tolik potřebného větru do plachet dočkal silného protiproudu. Vsadit na něj coby kancléřského kandidáta byla pro CDU nejpřirozenější volba, ale zároveň volba, která začala zavánět předem ohlášeným neúspěchem. Zvlášť, když v Bavorsku na svou šanci číhal politik, který se mohl pochlubit zhruba dvojnásobnou podporou – šéf CSU Markus Söder. „Pokud lídři CDU pošlou do boje o kancléřství Lascheta a ne Södera, tak jsou padlí na hlavu,“ řekl ještě před zvolením lídra onen nejmenovaný politolog. 

Chůze po napjatém laně

Laschet navíc musel vést kampaň, která připomínala chůzi po napjatém laně. Na jedné straně bylo jeho úkolem porazit Zelené, na začátku kampaně jejich největšího konkurenta. 

Na straně druhé si ale CDU/CSU musela Zelené předcházet. Je to potencionální partner, který si může vybírat i z jiných nápadníků. Například na počátku roku voliči ve spolkové zemi Porýní-Falc jasnou většinou potvrdili pokračování koalice označované jako “semafor”, tedy spojenectví SPD, Zelených a FDP. 

Černý kůň voleb: SPD

A nakonec se vše vyvinulo stejně jinak. Hlavním konkurentem se stala SPD, která během volební kampaně rychle vystoupala nahoru. A předvolební průzkumy těsně před volbami mírně favorizovaly SPD před unií CDU/CSU, které sondáže zároveň předpovídaly nejhorší volební výsledek v dějinách poválečného Německa.

Konec éry Angely Merkelové tedy místo hladkého předání otěží nabral podobu citelného klopýtnutí nejen pro CDU, ale pro celou zemi. 


Martin Jonáš je novinář a dlouholetý zpravodaj České televize v Německu, kde působí už podruhé za svou kariéru. Napsal knížku Příběh Berlín a aktuálně pracuje na knize o Angele Merkelové, která vyjde na podzim, kdy Merkelová skončí v politice.