🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Graf Johann Nepomuk Anna Maria Hypolit Podstatzky-Lichtenstein zur Zeit der Zeitenwende
Váš pestrý život by mohl být definovaný tím, v kolika zemích jste žil. Říkáte, že se cítíte jako Evropan. Kde všude jste žil a která místa pro vás byla nejdůležitější?
Do roku 1948 jsem žil v tehdejším Československu. Potom jsme s rodiči uprchli do Chile, kde jsem strávil mládí. Po návratu do Evropy jsem pracoval v Evropském dokumentačním a informačním středisku (CEDI) v Paříži a poté jsem byl přeložen do Madridu. Následovalo Lichtenštejnsko, pak Mnichov a nakonec španělská Denia. Toto krásné místo u moře pro mě bylo obzvlášť důležité a já jsem v něm strávil téměř třicet let. Narodil se tam můj třetí syn, zatímco první přišel na svět v Mnichově a druhý v Madridu.
V 60. letech jste celkem deset let pracoval pro Ottu Habsburského, který byl tehdy prezidentem Panevropské unie. Podle vašich vlastních slov jste tehdy pochopil, co je to politika. Jaké ponaučení jste si z této zkušenosti odnesl?
Pro Ottu Habsburského byly důležité křesťanské kořeny v Evropě. Usiloval o to, aby se tradiční hodnoty předávaly dalším generacím.
Jaké vztahy panovaly v Evropě v 60. letech, když jste spolupracoval s Ottou Habsburským?
Pro tehdejší Evropu bylo nesmírně důležité, aby se sjednotily dvě země, které se v minulosti nenáviděly: Francie a Německo. V tomto smyslu se prvním krokem stalo setkání Konrada Adenauera a Charlese de Gaulla, které iniciovalo právě CEDI. Tehdy byl položen základ celého evropského myšlení. Pokud by tyto dvě země nenašly způsob, aby se dohodly, byla by Evropa ztracená.
Jak se situace vyvíjela dál?
V roce 1957 byla v Římě podepsána smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS). Ale v Evropě jsme chtěli mít nejen hospodářskou, ale i politickou unii. Na ní jsme s Ottou Habsburským pracovali deset let. Naše činnost byla řízena z Mnichova a poté z Paříže. Sloučením EHS a ESUO v roce 1967 vzniklo Evropské společenství (ES), které se stalo základem EU.
Jaký vztah máte dnes k EU?
EU je v zásadě správná věc, ale musí se správně orientovat. Podle mě je velkým plusem, že maďarský prezident Orbán dosáhl úspěchu, na který se už téměř zapomnělo: že v roce 2019 nebyl do čela EU zvolen Frans Timmermanns, ale Ursula von der Leyenová, která je značně konzervativní. Protože Timmermanns byl tehdy nejistý, příliš levicově orientovaný člověk, i když se dnes prezentuje poněkud jinak.
Co soudíte o současném stavu EU?
Bohužel i dnes probíhá v Evropě neustálý boj mezi socialisty a konzervativci. Situace je v současné době špatná a podle mého názoru je převaha socialistického myšlení v EU hrozbou pro konzervativní Evropu. Myslím, že rozdělení začalo brexitem, ale my jsme se skutečně zasazovali o to, aby byla Anglie připoutaná k Evropě. De Gaulle si to tehdy absolutně nepřál, a jak dnes vidíme, měl svým způsobem pravdu.
A jak se díváte na současné hospodářské problémy v EU?
Politickou misi stále vnímám tak, jak to říkával otec španělského krále Juana Carlose: lidé zapomínají, že tím nejdůležitějším není ekonomika, ale politika. Protože špatná politika ekonomiku zabíjí. Bez politiky nemůže ekonomika existovat. A na to paní Merkelová bohužel zapomněla.
Jakým směrem se podle vás bude EU nadále vyvíjet?
Je pro mě nepochopitelné, že kontinent s 500 miliony obyvatel je závislý na kontinentu s 300 miliony obyvatel v Americe! Musíme se snažit, abychom dosadili správné lidi na správná místa. Evropa může přežít bez mocností, jakými jsou Rusko, Čína a Indie, ale musí se sjednotit. Proto je vše, co rozděluje, podporováno plnou silou ze zámoří.
Je Panevropa ještě dnes silná?
Panevropa je nejstarším dosud existujícím evropským sjednocujícím hnutím, které tvoří základ dnešní EU. V roce 1922 ji založil český hrabě Richard Coudenhove-Kalergi. Unie Panevropa má určitou moc, protože je dodnes zastoupena téměř v každé evropské zemi.
Vaše rodina uprchla z bývalého Československa v roce 1948. To navozuje následující otázku: co pro vás znamená domov?
Já sám jsem byl uprchlíkem. Ale v Chile jsem se necítil špatně, i když to pro mě bylo v prvních letech těžké. Nebylo mi ještě ani dvanáct, neuměl jsem španělsky. Ne vždy se k sobě děti chovají přátelsky a já jsem se jim nemohl slovně bránit. Situace se změnila potom, co jsem se naučil jejich jazyk. Když jsem byl na úřadě v Chile požádán, abych napsal celé matčino jméno Harrach, úřednice se mě ptala, zda jsem Polák, Žid, nebo Arab. Když zde řeknu Podstatzky, každý mi rozumí. Jsem ve své zemi. Jméno zavazuje.
Jak vnímáte ty, kteří opouštějí nebo musí opustit svoji vlast?
Pokud jde o uprchlíky, myslím, že po třech letech by už uprchlíky neměli být. Do té doby by se měli přizpůsobit životu v nové zemi. Když přijedu do Evropy, jsem přece Evropan. Když jsem v České republice, jsem Čech. Ale nemůžete být uprchlíkem po deseti letech a stále si stěžovat jako na začátku! Po třech letech se musíte naučit jazyk, jinak se můžete vrátit.
Váš syn tvrdí, že zámek je vaší nejoblíbenější hračkou. To zní bezstarostně a dobrodružně, ale je to spojeno s velkou odpovědností vůči okolí a budoucí generaci. Jaký je každodenní život na zámku?
Uznávám, že můj syn má v některých věcech pravdu. Pokud byste neinvestovali a nechali zámek chátrat, měli byste prostředky, které byste mohli použít jinde, například na plavbu po Středozemním moři. Zámek je obrovský luxus. Ale já jsem tu vyrostl, je to můj domov. Není to tedy jen koníček, ale i závazek vůči městu a zemi, kterým byste chtěl něco vrátit. Tak je to v pořádku. Život na zámku je velmi příjemný. Výjimečné jsou jeho prostory a historie, která ho obklopuje. Doufám, že finanční možnosti mým dětem umožní, aby v této tradici pokračovaly i v budoucnu.
Na závěr mi dovolte osobní otázku: jak se stalo, že váš dědeček byl v automobilu spolu s arcivévodou během atentátu v Sarajevu?
To je jednoduché. Zmíněný automobil mu patřil. Šlo o vůz firmy Gräf & Stift, který se dnes nachází ve sbírkách Muzea vojenské historie ve Vídni.
Tento článek vyšel ve čtvrtém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
