Imaginárium Jitky Kopejtkové

Díla fotografky Jitky Kopejtkové jsou vskutku jedinečná. Zachycují strhané plakáty na oficiálních i neoficiálních plakátovacích plochách v ulicích měst po celém světě a činí tak z ulice umělecké dílo. Ve svých kolážích Jitka používá nečekané prvky, které spolu vytváří pozoruhodný příběh. Svá díla vystavovala v České republice, ale také v Paříži, Bruselu, Budapešti, Záhřebu, Medzilaborcích, Berlíně a Petrohradě. Nechte se vtáhnout do světa umělkyně, jejíž fantazie vás přiměje přemýšlet, snít a vnímat věci trochu jiným způsobem.

Máte velmi barvitou fantazii, tu jste měla od malička?

Spíš než fantazii mám už od dětství barevné vidění zvláště u písmen, a to se dokáže pěkně promíchat v abstraktní obraz nebo koláž. Má to i svá úskalí, třeba černý text na fialovém podkladu nepřečtu vůbec. Rozšířené vnímání barev vnímám jako dar. 

Jak byste sama popsala svoji tvorbu?

Náhodná montáž, expresivní vyjádření emocí pomocí papíru. Sama to vlastně pořádně nevím.

Řadíte se do vlny tzv. new street artu. Co vás na street artu samotném tolik fascinuje?

Street art je pro mě o svobodě tvorby. Myslím ten ilegální, ten mě baví nejvíc. Komunikace s městem, náhodným kolemjdoucím, adrenalin, směs technik, celosvětová komunita, občanská neposlušnost, pomíjivost – dnes je, zítra nemusí být.

Kdy a jak jste objevila vášeň pro koláž?

Kdysi dávno, skoro před dvaceti lety, kdy jsem se nemohla stále toulat po nocích městem a tvořit. Koláž je tichá nerušivá tvorba, evidentně mi to chybělo, tak jsem tvořila i doma v noci.

Co vás na tom nejvíc baví?

V koláži je dovoleno úplně vše. Je to jen o vaší fantazii, myšlence, pocitech. Samotná kapitola je má fascinace až obsese papírem, ten má pro mě duši. Cítím a vidím ji. Velice si vážím papíru, neberu ho jako samozřejmost, proto i ráda pracuji s nalezeným, odhozeným papírem. Pro někoho odpad, pro mne poklad.

Kde berete inspiraci?

Všude. Říct to je to takové klišé, ale je to tak. Napadají mě koláže i ve frontě na poště, proto mám vždy u sebe notýsek a tužku, vše si zapisuji. Doma mám velký atelier a dostatek materiálu, o kterém vím, že tam je a jen čeká. Když mě najednou napadne koláž, přestanu vařit oběd a musím ji jít hned vytvořit. Nebo v noci v jakoukoliv hodinu vstanu a jde se na to. Baví mě časopisy Vogue, Instagram, nepřeberné množství inspirace.

Co chcete svými díly v lidech vzbuzovat?

Tohle je otázka, na kterou neumím odpovědět. Nechala bych to na lidech, jak to uchopí, jak koláž vnímají. Proto i nerada dávám název koláži, už to je manipulace s pocity, myšlenkou diváka.

Ovlivňuje vaše díla například společenské dění u nás nebo ve světě?

Většinou ne. Tím, jak léta pracuji s tištěním mediem a třeba s novinami i více jak sto let starými, je to pořád dokola. Strach, bulvár, neštěstí, prodej produktů, taková stálá manipulace, moc se mi nechce v tom pokračovat. Asi by se i něco v mé tvorbě našlo, ale spíš jako nadsázka k dané situaci, takové odlehčení. 

Jak promítáte svou tvorbu do průmyslového designu?

Ráda bych své vidění vložila více do průmyslového designu. Ze zkušeností, které mám, to ale moc nevychází, a to z mnoha důvodů. Je to většinou moc brzy na český trh. Nebo jsou to málo odvážné české firmy či má introvertní povaha. Neumím se sama prodat, neustále se nabízet. Pár realizací ale bylo. Dovedu si představit spoustu produktů i způsob, kam je posunout, upoutat vizuálem. Je to však většinou nereálné. Nadnárodní společnosti to musí někde schválit, takže se jede jeden vizuál všude. Kdysi jsem tomu věnovala dost času a energie. Byla to zkušenost, která mi otevřela oči a ukázala, jak to funguje.  

Čemu dalšímu se věnujete?

Pracuji i jako lektor v Muzeu hlavního města Prahy, kde vedu přednášky a workshopy věnované street artu a koláži. Pro školy a širokou veřejnost párkrát do roka uspořádáme s kolegyní Sašou Krolikovou komentované procházky po Praze. Přednášky a workshopy jsou i na pozvání do škol, gymnázií a firem. V lednu jsem vedla seminář na Karlově univerzitě. Jak to bude dál, sama nevím. Muzea jsou zavřená, školy budou mít co dohánět. Což neznamená, že bych se tomu přestala věnovat, dál sleduji, co se děje ve světě a na poli umění. až bude příznivá doba, ráda naváži tam, kde jsme skončili.

Jaké umělecké dílo vás nejvíce fascinuje?

Jen Jedno?  Pak tedy šálek s lžičkou, potažený kožešinou z čínské gazely z roku 1936 od Meret Oppenheim.

Co vás v životě nejvíce umělecky ovlivnilo?

Moje maminka, která má rusínské kořeny, stejně jako měl Andy Warhol. Kraj jeho rodičů na východním Slovensku a jedinečné Muzeum moderního umění Andy Warhola v Medzilaborcích a jeho vizionářský kurátor pan Michal Bycko, to mě ovlivnilo nejvíce. Pokud bych si mohla zvolit v dnešní době jen jednu cestu, kam by mi bylo dovoleno vycestovat, bylo by to právě tam, žádný New York, Berlín a podobně.

Čeho byste jako umělkyně chtěla dosáhnout? 

Nemá to s mojí tvorbou nic společného. Pokud by však po mně mělo něco zůstat, tak bych chtěla vytvořit pro Lidickou galerii novou sbírku děl streetartových umělců z celého světa zaměřenou na témata – válka, rasismus, sociální problémy ve světě. Měla jsem možnost pracovat jako lektor v Lidické galerii, bydlím v sousední obci. Věřím v pokračování naší spolupráce v budoucnu, uskutečněním sympozia věnovanému politickému street artu, který je a bude stále aktuální. Lidice mi přijdou jako nejvhodnější místo, kde něco takového uspořádat. Toho bych ráda dosáhla pro budoucí generace.

Více najdete zde.

Mohlo by vás zajímat

Archiv Martina Janeckého
Přečtěte si

Martin Janecký: Foukat sklo tři dny je věčnost

Tvoří plastiky, které odporují všedním představám o práci se sklem, a svou techniku zdokonalil tak, že se mu vyrovná jen málokdo. I přes to z Martina Janeckého cítíte respekt k řemeslu i samotnému materiálu, který se podle svých slov snaží zkrotit.
Wikimedia Dirk Ingo Franke
Přečtěte si

Neues Ufer, Hauptstrasse a  Bowieho byt v prvním patře vlevo

Neues Ufer – bar, kam chodil David Bowie s Iggy Popem. Vždy jsem chtěl zajít, ale až teprve před pěti lety tam byl poprvé. Hauptstrasse 157, Schöneberg. Zas tam sedím a pozoruji starý závěs a mozaiku na zemi, jako bych se propadal ne do 70. let, ale padesátých, ještě před vybudováním Zdi, která odtud nebyla daleko. David Bowie do těchto míst – bydlel jen o pár metrů dál, v Hauptstrasse 155 – přijíždí na konci roku 1976, trochu unaven z velkých metropolí a neustálého cestování, nepatrně se ztratit.

Nejčtenější v kategorii ArtDesign