Když nastane globální šok, jakým byla koronavirová pandemie, pro ekonomický paradox nemusíte chodit daleko. Tak například české hospodářství je zadlužené až po uši, nezaměstnanost je vyšší než kdykoli za posledních pět let, ale – nejsou lidi. Ta stížnost zní od zaměstnavatelů od pohostinství přes stavebnictví po IT. Jen částečně to má na svědomí covid-19; leccos jde na vrub i české vládě.
“Covid zasáhl zejména zaměstnanost žen a mladých lidí,“ řekl pro rozhlasovou stanici Deutsche Welle Tomáš Prouza, šéf Svazu obchodu a cestovního ruchu. “Vytlačil je z pracovních pozic, v nichž začínali získávat zkušenosti, a teď žijí v nejistotě.“ To platí především pro zaměstnance v pohostinství, kteří si nejsou jisti, jestli restaurace a hotely zase přes noc nezavřou a raději ve velkém přesedlali na práci ve skladech a doručování pro e-shopy.
Ukrajinci chybějí
Ještě daleko horší je situace v sektorech stavebnictví a výroby. Stovky tisíc zahraničních dělníků, především z Ukrajiny a dalších zemí někdejšího východního bloku, stále čekají na vstupní víza a další formality. Česká vláda, již čekají na podzim parlamentní volby, se přitom do znovuotevírání místní ekonomiky nijak nehrne. Populismus jí velí držet cizince mimo území České republiky.
Distribuce německých fililálek v ČR v sektoru obchod.
Ekonomická realita v tomto směru funguje v Česku stejně jako jinde v Evropě: velkoměsta díky globalizaci bohatnou, zatímco venkov kvůli ní chudne. A když se proces propojování ekonomik zadrhne, je to rázem ještě horší. Specifikum české pozice spočívá v blízkosti německému ekonomickému gigantu, což s sebou nese mnoho výhod – nebo, lépe řečeno, může nést.
Po pádu železné opony viděly mnohé exkomunistické země spásu v přímých zahraničních investicích. Přínos takových investic má sklon koncentrovat se geograficky v místě, kde se investice realizuje; postaví-li se továrna na Liberecku, má z toho hlavní užitek Liberecko, nikoli Příbram. Velmi tak záleží nejen na tom, kolik peněz se zahraniční investor rozhodne utratit, nýbrž i na tom, kde tak učiní. Užitečnost takové přímé zahraniční investice tedy stoupá, když je fyzicky realizována mimo již bohaté aglomerace, protože pomáhá zpomalovat nežádoucí rozevírání pomyslných příjmových nůžek mezi chudými a bohatými.
Kyselejší než ryzlink
Česká republika patří posledních třicet let mezi hlavní středo- a východoevropské destinace peněz investovaných ze Západu (je druhá za Polskem). V roce 2018 tak získala celkem 11 miliard dolarů, o rok později 7,6 miliardy. Z Německa logicky přichází peněz nejvíce (spolu s Nizozemskem a Lucemburskem). Co víc, zatímco německé investice do obchodních firem a do sektoru služeb jsou koncentrovány do Prahy a několika dalších měst, investice do výroby jsou výrazně rozprostřeny po celém území Česka (viz mapy). Lze tak říci, že výrobní podniky, v nichž drží německé subjekty vlastnický podíl, srovnávají rozdíly v rychlosti ekonomického rozvoje v různých oblastech Česka.
Distribuce německých filiálek v v sektoru služeb.
Jenže když takové podniky nemají, koho by na práci najímaly, neplní se jim takový bohulibý úkol zrovna dobře. Když firmy nemohou najímat zaměstnance levně, musejí nabízet vyšší platy, což snižuje jejich atraktivitu pro investory. A levná síla – rozuměj ta z Ukrajiny a dalších východoevropských zemí – nepřichází, protože kvůli zmíněným politicky motivovaným průtahům nemůže (ačkoli samozřejmě nelze podcenit ani roli všudypřítomného šlendriánu).
První ovoce již česká ekonomika sklízí, a je kyselejší než ryzlink. Rychlý růst českých mezd, nepodložený rostoucí produktivitou, může být jedním z faktorů, pro které se němečtí investoři začínají dívat jinam. V letech 2017-2019 bylo Česko mezi středo- a východoevropskými zeměmi jejich nejoblíbenější destinací. Za loňský rok už to neplatí, když více německých peněz šlo do Estonska.
Krátkodobý zájem jedné politické garnitury tak poškozuje celou zemi. Zcela paradoxně však nejtíživěji zasahuje ty lidi, jejichž hlasy ji mají udržet u moci.
Distribuce německých filiálek v sektoru výroby.
