Manželé Beltracchiovi.
Mezi nejslavnější padělatele novodobých dějin patří bezesporu Němec Wolfgang Beltracchi, který byl v roce 2011 odsouzen k šesti letům vězení v jednom z největších procesů padělání umění od konce druhé světové války. Vyšetřovatelé předpokládají, že svým malířským “uměním” a podvody vydělal mezi 20 a 50 miliony eur, přesnou částku však nebyli schopni stanovit.
Chtěli jen cestovat
Wolfgang Beltracchi se jako Wolfgang Fischer narodil v roce 1951 v Severním Porýní-Vestfálsku. Jeho otcem byl restaurátor a malíř, matkou učitelka. Wolfgang každopádně uměleckou školu nedostudoval, rozhodl se místo toho procestovat svět a právě padělky obrazů mu na to zajistily dostatečné finance. Společně s manželkou Helene Beltracchi, jejíž příjmení Wolfgang po svatbě přijal, prodávali falsifikáty obrazů ve stylu známých malířů, jako byli Max Ernst, Heinrich Campendonk, Fernand Léger, André Derain nebo Kees van Dongen.
I díky vhodnému zarámování těchto děl se jim podařilo oklamat uznávané odborníky a nabídnout nově objevená “autentická” díla k prodeji. V roce 2010 byl Wolfgang odhalen londýnskou společností pro analýzu umění ArtDiscovery, která zpochybňovaná umělecká díla zkoumá pomocí nejmodernějších metod.
Kupci padělků mlčí
Rok poté byl Wolfgang Beltracchi ve spektakulárním procesu odsouzen na šest let odnětí svobody nepodmíněně, jeho manželka nakonec dostala trest o dva roky kratší. Beltracchi byl obžalován z falsifikace 14 děl od šesti známých umělců, podle serveru BBC však sám autor tvrdí, že padělal asi 50 různých malířů a dnes visí v muzeích a soukromých sbírkách přibližně 250 jeho obrazů. Beltracchi sám tvrdí, že nikdy neprodával obrazy přímo muzeím nebo sběratelům, ale vždy aukčním domům, kterým průběžně prokazoval své odborné znalosti. Ty prezentoval tak přesvědčivě, že odborníci nepokládali za důležité nechat nabízená díla podrobit odborné analýze. Padělky se dostaly především do Japonska, Francie, Spojených států a Velké Británie, kde často dosahovaly sedmimístné prodejní ceny. O tom, o která díla se přesně jedná, mlčí Beltracchi, ale i majitelé obrazů.
Beltracchi maluje dodnes, obrazy ale prodává už pod svým skutečným jménem. Na otázku, kolik stojí skutečný Beltracchi, odpověděl v rozhovoru pro server Stern takto: „Portréty jednotlivců se pohybují mezi 100 000 a
200 000 eury. Velké obrazy stojí přes 300 000 eur. Ale moc už nepracuji. Maluji pouze čtyři portréty ročně.” Od roku 2015, kdy byl z vězení propuštěn, uspořádal s manželkou několik výstav a uměleckých projektů. Kromě toho společně vydali také dvě knihy. Během lockdownu dostal Beltracchi i první veřejnou objednávku. Vytvořil monumentální nástěnnou malbu pro vstupní halu v hotelu Felix v Curychu, kterou mohl podepsat svým jménem.
Nástěnná malba v hotelu Felix.
Padělky Zrzavého se dostaly i na výstavu
Česká umělecká scéna zaznamenala v posledních letech dva velké případy padělatelů umění. V roce 2008 usvědčili kriminalisté padělatele Libora Prášila, který se specializoval na díla Jana Zrzavého. Patřil do skupiny podvodníků, kterým se podařilo prodat asi 160 falešných děl českých malířů a vydělat na nich desítky milionů korun. V čele této skupiny stál podle serveru Aktuálně nedostudovaný kunsthistorik Jan Trojan, který jako jediný odešel od soudu s nepodmíněným trestem. Sám Prášil dostal dvouletou podmínku.
Mezi 160 prodanými obrazy je celkem 31 padělků děl Jana Zrzavého. Ani Prášil nevytvářel kopie existujících děl, místo toho se zdokonalil v rukopisu Zrzavého a maloval vlastní náměty. Obrazy potom prodával překupníkům, kteří je dále nabízeli milovníkům uměleckých děl za stovky tisíc korun. Prášil u soudu uvedl, že nevěděl, že budou jeho díla prodávána jako Zrzavého originály, a dále tvrdil, že do něj při malování „vstoupil Zrzavého duch“. Pro české kriminalisty se jednalo o výjimečný případ. Prášilova díla si proto vyžádali ke studijním účelům a v roce 2013 se je rozhodli ukázat veřejnosti v rámci výstavy k výročí Kriminalistického ústavu v pražském Muzeu policie.
Valašští mistři natření lazurou
Druhou významnou českou kauzou je případ padělatele valašských mistrů Josefa Ptáčníka. Ten byl autorsky výrazně plodnější než Libor Prášil a na trh s uměním prodal více než 180 falešných obrazů. V rozhovoru pro iRozhlas Ptáčník uvedl, že pro svá falza kupoval stará plátna bezejmenných autorů, která přemalovával. Klíčem k úspěchu byla podle něj kaselská hnědá lazura, která se vyrábí z hnědého uhlí, takže připomíná prach. Lazura celkově sjednotí odstíny barev, vytvoří patinu a obraz potom vypadá starší. Ač to může znít složitě, jeden obraz zabral padělatelovi přibližně jen dvě hodiny času, protože si, jak sám řekl, s detaily moc nehrál.
Valašští mistři nejsou v Čechách příliš známí, nejvyšší poptávka je po nich právě na Moravě, kam je Ptáčník také prodával. Jeho díla se tak dostala mimo jiné i do soukromé sbírky moravského miliardáře a podnikatele Iva Valenty. Státní zástupkyně Monika Oborilová k případu uvedla, že není možné odhadnout, kolik padělků se v současné době ještě nachází v soukromých sbírkách nic netušících kupců.
Ptáčník, který za falsifikaci dostal tříletou podmínku, se v současné době živí jako řidič kamionů. Sám uvádí, že stále maluje, teď však už pouze svá vlastní díla.
Německo připravila Danuše Siering, Česko Tereza Vacková
