Německé stopy v české hudbě

Nakolik je česká kultura spjatá s německou? Z jakého důvodu je přínosné poukazovat na toto neodmyslitelné propojení právě v Roce české hudby? Více v příspěvku Ivy Nevoralové.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Deutsche Spuren in der tschechischen Musik

V dubnu letošního roku se uzavřel čtyřletý cyklus Národního divadla Musica non grata, jehož hlavním cílem bylo oživit zájem o tvorbu skladatelů a skladatelek pronásledovaných ve 30. a 40. letech 20. století nacistickým režimem.

Řada těchto převážně židovských autorů uplatnila své tvůrčí síly na jevištích Nového německého divadla a Národního divadla v Praze a stala se jádrem česko-německé umělecké komunity, jež utvářela kulturní prostředí první Československé republiky. Projekt Musica non grata se soustředil především na mimořádně kvalitní a krásnou hudbu, kterou po sobě tito skladatelé zanechali. Automaticky však otevřel i po léta tabuizované téma soužití Čechů a Němců na našem území.

Vlivy církevní hudby 

Česko-německé vztahy na poli hudebním sahají až do 9. století. První hmatatelné doklady o pěstování hudby v Čechách jsou spojené s druhou vlnou misijního úsilí vedeného z německých klášterů, která spolu s křesťanskou vírou přinášela i zavedené bohoslužebné rituály doprovázené gregoriánským chorálem. Vznik první známé české písně Hospodine, pomiluj ny se datuje do přelomu 10. a 11. století. Z 12. století pochází „hymna“ českého středověku píseň Svatý Václave, vévodo české země, vyhledávaný nápěv mnoha českých autorů 20. století – Josefa Suka, Vítězslava Nováka, Pavla Haase nebo Petra Ebena. 

Období relativního klidu a prosperity za vlády Karla IV. vystřídala na počátku 15. století neklidná doba husitská, kdy Češi poprvé a na dlouhou dobu naposledy přepisovali evropské dějiny. Ať se již na tuto etapu českých dějin díváme s obdivem, či spíše vnímáme její destruktivní následky, vděčíme jí za zavedení češtiny do bohoslužebných obřadů. Písně Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň, veliké město pražské se pak navždy staly symbolem českého vlastenectví a tudíš prosazování české národní myšlenky. Zásadní vliv na rozvoj hudebnosti v Čechách sehrála od druhé poloviny 15. století až do počátku 17. století utrakvistická církev a tzv. literátská bratrstva. Právě bratrstva organizovaná na principu cechů disponovala často značným majetkem, což jim dovolovalo nejen vybavovat kůry hudebními nástroji, ale objednávat nové skladby především od českých autorů. Na počátku 16. století tak vznikla řada nákladných a umělecky výpravných kodexů neboli kancionálů (souborů duchovních písní).

V rámci stručného historického exkursu nelze opomenout Jednotu bratrskou a její dva mimořádné zástupce: Jana Amose Komenského a Jana Blahoslava, autora prvního tištěného spisu věnovaného způsobům vyučování hudby na našem území. Hudební vývoj 16. století pak završila tvorba českých vzdělanců, předně Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jenž byl po bitvě na Bílé hoře za svou účast ve stavovském povstání sťat na Staroměstském náměstí. 

Celých sedm set let bylo naplněno politickými tahanicemi či mocenskými a náboženskými souboji mezi Slovany a Franky, Čechy a Němci, protestanty a katolíky. Byla to ale právě poprava dvaceti sedmi českých pánů, krví zbrocený akt habsburské odvety, kterou mnozí Čechové vnímají dodnes jako onen zlomový okamžik, jenž definitivně zažehl problematický vztah Čechů a Němců na našem území. 

Každá mince má však rub a líc, a tak i rekatolizace podpořená cílevědomě budovaným hudebním školstvím ze strany jezuitů a piaristů přinesla v 18. století nevídaný rozvoj hudebnosti v českých zemích. Právě do tohoto období se datuje slavný výrok anglického hudebního historika Charlese Burneyho, že Čechy jsou „konzervatoří Evropy“. Aktivní znalost hudby byla nejen společensky ceněnou záležitostí, ale mnohdy i podmínkou vyučit se řemeslu. Právě tehdy Evropa poprvé zakusila tvůrčí sílu skladatelů narozených v srdci Evropy: Josefa Myslivečka, Jana Václava Stamitze, Antonína Rejchy nebo bratrů Jiřího Antonína a Františka Bendových. Za jejich odchodem do evropských hudebních center jako Paříž, Berlín, Mannheim, Vídeň či Benátky však opět hledejme důvody zcela prozaické: lepší finanční, tvůrčí a mnohdy i společenské podmínky než v Čechách. Z tohoto prostředí se zrodily osobnosti národního obrození, předně pak Josef Jungmann, Josef Dobrovský a František Palacký, kteří své myšlenky formulovali z praktických důvodů v němčině. Vzpomeňme dvě stěžejní díla Josefa Dobrovského Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury) a Aus-führliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého) nebo Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě Františka Palackého. 

Mozart, Wagner a Brahms

Také českou hudbu 19. a počátku 20. století ovlivnily německé vzory – Wolfgang Amadeus Mozart, Richard Wagner nebo Johannes Brahms, na které navázali Bedřich Smetana, Antonín Dvořák či v Čechách narozený Němec Gustav Mahler, po němž následovala celá generace česko-německých skladatelů meziválečné avantgardy: Erich Wolfgang Korngold, Erwin Schulhoff, Hans Krása, Viktor Ullmann (narozen v polské části Českého Těšína), Jaromír Weinberger, Pavel Haas nebo Gideon Klein. S československým prostředím jsou spjaty i mnohé další hudební ikony 20. století, například Arnold Schönberg, jehož matka pocházela z Prahy, nebo Alexander Zemlinsky, který šestnáct let působil jako ředitel opery Nového německého divadla v Praze a v roce 1930 se oženil se zde s pražskou rodačkou Luisou Sachsel. 

Spolupráce českých a německých umělců v období první Československé republiky je pak přímo ukázkovým příkladem vzájemného respektu a dynamického spojení dvou kultur, které se dokázaly vzájemně obohacovat a pomáhaly si překonat ekonomické a posléze i politické těžkosti 20. a 30. let, přimhouříme-li tedy oko nad incidenty, jakými bylo například násilné obsazení Stavovského divadla českými umělci v roce 1920, které odsoudil sám Tomáš G. Masaryk. Zmiňme osobnost Maxe Broda jako prostředníka mezi českým a německým uměleckým prostředím, který nejenže pro svět objevil literární dílo Franze Kafky a opery Leoše Janáčka, ale stál například za spoluprací Erwina Schulhoffa s Karlem Josefem Benešem (opera Plameny) nebo za světovým úspěchem německé verze opery Švanda dudák Jaromíra Weinbergera. Vzpomeňme třiatřicet koncertů Rakušana Alexandra Zemlinského s Českou filharmonií na pozvání českého dirigenta Václava Talicha či Zemlinského obdiv k Josefu Sukovi. 

Útočiště pro pronásledované umělce 

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci se dokázali čeští a němečtí umělci semknout a vytvořit z Prahy významné útočiště pro židovské umělce prchající z okupované Evropy. Právě Nové německé divadlo sehrálo v této historické epizodě klíčovou roli, než bylo v září roku 1938 těsně před podepsáním mnichovské dohody definitivně uzavřeno. Převážně židovské osobnosti s ním spjaté odešly buďto do emigrace, nebo jejich životy skončily ve vyhlazovacích táborech. Navzdory všem těmto faktům zničil v roce 1945 rozlícený dav vše, co v tomto divadle jen trochu připomínalo němectví, včetně bust klasiků Friedricha Schillera, Wolfganga Amadea Mozarta a Johanna Wolfganga Goetha. V ohni, jenž spálil vše, co se spálit dalo, tak paradoxně shořela i část české kulturní historie, kterou mezi lety 1888 a 1938 psalo pražské Nové německé divadlo. Zachránilo se pouze několik divadelních cedulí, které jsou dnes uloženy v Národním muzeu. 

Snad je v Roce české hudby troufalé poukazovat na to, jak neodmyslitelně je česká kultura spjata s kulturou německou, jednoduše v důsledku historických událostí a faktů. Toto spojení však českou hudbu obohatilo o řadu důležitých impulzů, které kulminovaly v první polovině 20. století. Tehdy dodala spolupráce Čechů a Němců Praze skutečný punc evropské kulturní metropole. Osobnosti Nového německého divadla – první ředitel Angelo Neumann, Alexander Zemlinsky nebo George Szell – se neodmyslitelně vepsaly do historie nejen evropské, ale i světové hudby. A Praha první republiky si dodnes zachovává image města překypujícího tolerancí, vzájemným respektem mezi národy a náboženskou svobodou. Myšlenek, které více než kdy jindy rezonují i dnes. 

Tento článek vyšel v šestém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag

Aktuálně na českém webu

Jsme na sexuální křižovatce?

       ·   05.07.2024
Co je největší hrozba dneška? Globální emise! Sociální média a epidemie osamělosti! Politika zalidněná psychopaty! Umělá inteligence! Ale kde že… Je to sexuální revoluce, která vstoupila do fáze, kdy vůbec nevíme, co z ní vyleze.

Andy Warhol v Berlíně pro nepuritány

       ·   23.06.2024
Na nově otevřené výstavě Andyho Warhola v Neue Nationalgalerie najdete vše, jen ne to, co čekáte: v hlavní roli muži, a části jejich těla, často v erotických polohách. Tak explicitní výstava v historii Galerie zde snad ještě nebyla.

Aktuálně na německém webu

Sind wir an der sexuellen Kreuzung?

       ·   05.07.2024
Was ist die größte Bedrohung der Gegenwart? Die globalen Emissionen! Soziale Medien und die Einsamkeitsepidemie! Eine von Psychopathen bevölkerte Politik! Künstliche Intelligenz! Ach wo... Es ist die sexuelle Revolution, die in eine Phase eingetreten ist,