#restartpodnikani Echo karantény

Hesham Malik je výtvarník, který se řadí mezi úspěšné umělce střední generace. Pochází z Indie, ale již třetím rokem žije v Praze, kde si založil rodinu. Bylo pro mne zajímavé povídat si s člověkem nejen z jiné kultury, ale i země, která má jedny z nejpřísnějších opatření proti koronaviru na světě. Jeho příběh může být synonymem pro osudy, které dnes zažívají mnozí z nás. Nejdříve šok, bezmoc a agonie, nakonec ale přežije neutuchající touha nedat se, nevzdat se a najít způsob, jak i v této době pokračovat ve své práci. „První dny jsem byl v krizi a depresi, pak jsem se rozhodl, že s novým projektem projedu Česko,“ říká Hesham. Jeho příběh je inspirující… snad právě proto, že zní tak jednoduše.

Dokončený obraz v galerii PLATO (Ostrava).

Hesham vystudoval v Torontu politologii, ale nakonec se prosadil ve světě umění. Má za sebou desítky samostatných i skupinových výstav v New Yorku, Torontu, Londýně, Mnichově, Dubaji, Bombaji, Goa i v Praze. Již třetím rokem žije v Praze, těžištěm však byly doposud pracovní projekty především v zahraničí. Letos mělo být všechno jinak. Připravoval výstavy v Českých Budějovicích a v Železném Brodě, v den zahájení karantény právě končil výstavu v Anti.Kvariatu Dejvického divadla. Ve složitých podmínkách krize se rozhodl realizovat projekt ECHO KARANTÉNY, do kterého se postupně zapojují i české galerie a muzea.

Hesham Malik.

Heshame, jak prožíváš současnou situaci Ty z pozice výtvarníka? 

COVID-19 představuje pro mnohé umělce po celém světě složité období. Ze dne na den byly zrušeny domluvené výstavy, zahraniční cesty a produkce, vše na dobu neurčitou. PostponedCancelled jsou dvě slova, která jsou dnes slyšet v uměleckém světě nejvíce. Někteří se se situací vyrovnávají těžce a zažívají existenčně i psychicky nelehké momenty, znám to i z blízkého okolí. Ani já jsem na tom nebyl první dny dobře. Představte si, že máte naplánovaný celý rok, výstavy, přednášky, včetně třeba rezidentního pobytu na Islandu, a najednou ze dne na den je všechno jinak. Některé galerie mi volaly a říkaly: Nevíme, co bude a kdy zase budeme moci spolupracovat. To bylo asi nejtěžší. Navíc jsem od některých soukromých galerií dostal hned na začátku zprávu, že vědí, že tuto situaci neunesou a budou muset definitivně skončit.

Obraz s názvem ‘Red’ ze série Covid Goa v galerii Carpe Diem (Goa).

Můžeš se trochu podělit o detaily? 

Určitě můžu, ale samozřejmě je jasné, že koronavirus zasáhl svět ve všech oblastech. Dovedu si představit, že naprostá většina odvětví byznysu proti němu neměla vybudovanou žádnou imunitu. Nechci, aby to vyznělo, že nejvíce trpíme my umělci. Byť pro mnohé z nás, kteří jsme na volné noze, pro které je umění hlavním zdrojem příjmu rodiny, byly první dny plné obav a nejistota samozřejmě ze dne na den nezmizí. Mně byly zrušeny výstavy v galeriích a také prezentace kolekce s názvem Memories v hotelu Emblem. Musel jsem zrušit plánovanou cestu na Island, kam jsem byl pozván na měsíční pobyt pro etnografické a umělecké zpracování tradičního islandského života. Zrušena byla také velká akce spojená s otevřením jednoho nově vymalovaného industriálního prostoru v Českém ráji. Majitel akci pečlivě připravoval několik týdnů a zatím se ukáže, kdy se bude moci uskutečnit náhradní termín. Můžete tedy brečet, nebo se přizpůsobit a hledat pro sebe a svůj obor nové cesty rozvoje – udržet se nad hlavou emocionálně i finančně.

První vrstvy obrazu v Galerii XY (Olomouc).

Co Tě inspirovalo k nápadu na nový projekt?

Nápad na ECHO KARANTÉNY přišel po dvou týdnech domácí izolace. Spouštěcím momentem byla nabídka Galerie vědeckého obrazu Univerzity Karlovy, která se rozhodla převést moji naplánovanou výstavu „Otisky / Imprints“ do on-line formátu. Nechtěli celou domluvenou akci úplně zrušit a také téma této výstavy se nám zdálo pro dobu krize aktuální. Měli jsme na virtuální zpracování jen několik hodin a personální omezení, pak se budova univerzity na týdny uzavřela. Výsledkem je první virtuální výstava mých obrazů. Měl jsem tedy něco fyzicky hmatatelného v éteru, a to mě probralo ze zoufání. Jsem za to profesorům z Matfyzu velmi vděčný.

Obraz z výstavy Otisky / Imprints.

Můžeš nám tedy stručně vysvětlit, o co v tvém projektu ECHO KARANTÉNY jde?

Projekt má dvě dimenze. Tou první jsou samotní lidé na ulicích, se kterými se náhodně potkávám. Jsem cizinec, česky už docela rozumím, ale mluvení úplně dobře neovládám. Přesto se se mnou na ulicích či v prázdných tramvajích lidé chtěli spontánně sami bavit. Efekt karantény a izolace znamenal pro mnohé lidi opravdu návrat k potřebě mezilidského kontaktu. Pro mě je sbírání příběhů formou práce. Karanténa pro mne tak byla ideální kulisou a ohraničením konkrétního tématu. Posbíral jsem tedy škálu rozhovorů lidí různého věku i zaměření, abych si vytvořil bázi příběhů, které pak vizuálně zpracuji. Zachycuji tak mentalitu reálných lidí přímo v době probíhající pandemické krize.

Druhou fází je oslovování galerií, muzeí a dalších kulturních institucí s žádostí, zda by mi symbolicky otevřeli na krátký čas dveře svého prostoru, kde bych mohl na plátno namalovat obraz, který později dotvořím v ateliéru. Jde čistě o symbolický akt, setkání a podporu umění v době, kdy veškeré kulturní produkce zastavily činnost.

Galerie XY (Olomouc).

Navíc teď, v době již postupného znovu zprovoznění kulturní scény, bych rád v projektu pokračoval. Chci dát prostor pro příběhy právě dotčeným institucím, zda by se podělily o své dojmy z uplynulých sedmi týdnů. Plánuji potom výstavu, kde budou všechny zapojené instituce zveřejněny, a samozřejmě i přepisy příběhů, které mi lidé a zástupci kulturní scény o sobě poskytli. 

Jaké byly reakce galerií a muzeí, když jsi je oslovil? Říkal jsi, že jsi oslovil čtyři sta institucí, z toho dvě stě mělo auto-reply odpověď. Co ti ostatní?

Ano, oslovil jsem zhruba čtyři stovky různých kulturních organizací. Z asi dvou set mi přišla automatická odpověď v nepřítomnosti z důvodu pandemických opatření. Reálné odpovědi z různých míst byly v naprosté většině pozitivní, projekt je zaujal, někteří gratulovali k zajímavému nápadu. Nicméně zejména státní instituce měly obavy, zda by tím neporušily zákon, a bály se sankcí a nepříjemností. Často jsem dostával otázky typu očekávané finanční kompenzace a velmi často chtěli vidět mou dosavadní práci a styl malby, čemuž rozumím. Vyloženě odmítavou reakci jsem měl jen jednu. To mě jako cizince velmi pozitivně překvapilo.

Poslední galerie, kde Hesham tvořil své umělecké dílo byla 5. května Art&Event Gallery Černá labuť v ulici Na Poříčí.

Ve kterých uměleckých institucích jsi už svůj projekt mohl uskutečnit, kde jsi namaloval obraz?

Mohu dát pár příkladů pro doložení, že projektem cílím opravdu na celou ČR. Takže s výjimkou Prahy jsou to například XY Galerie v Olomouci, Galerie Sladovna v Písku, galerie PLATO v Ostravě nebo například Muzeum Náchodska či Městské muzeum ve Skutči a další.

Dokončený obraz v galerii PLATO (Ostrava).

Podařilo se Ti tedy najít si prostor na práci v době krize. Jak se díváš do budoucnosti?

Z mého hlediska není krizi ještě konec. Jedna věc je otevření galerií, druhá věc je návštěvnost a třetí ochota si umění zakoupit. Já se také ptám, jaká témata budou lidé chtít vidět, na jakou produkci se budou těšit. Není s tématem reflexe pandemie moc brzy? Načasování bude důležité.

Obraz z výstavy THEATRICAL v Dejvickém divadle.

Co Ti profesně tato doba vzala a co přinesla? 

Vzala mi určitě určité jistoty a míru lehkovážnosti. Možná šlo všechno až moc dobře a bral jsem věci jako samozřejmost. Nebylo také lehké chodit s plátnem po prázdných ulicích, stát na prázdném nádraží a jet v prázdném vlaku jako jediný pasažér. (smích)

Heshamovy cesty prázdným Brnem.

Plus si udržovat určitou míru nadhledu. Ale vždycky, když jsem přišel do nějaké galerie či muzea nebo sbíral rozhovory s lidmi, emoční baterky jsem si dobil. Zjistil jsem, že jako lidé jsme si hodně podobní, poznal jsem více českou mentalitu a humor a taky hloubku uvažování. A hlavně jsem pochopil, že jediná cesta, jak zvládnout krizi, je nepřestávat dělat to, co mě baví. 

Hesham navštěvuje školy po celém světě a vybízí studenty, aby malovali, ale aby malovali svobodně. Nejčastěji proto malují rukama, protože se tak nejlépe propojí s plátnem.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Naše zlatá budoucnost

Někdejší novinář a dnes šéf „šéf programu Českých center k předsednictví EU“ Tomáš Sacher si ve svém textu všímá toho, jakým směrem se Evropská unie vydala v poslední dekádě.

Nejčtenější v kategorii Business