#restartpodnikani Kavárna Paseka mění koncept

Kdy jste si poprvé uvědomila, že jde tak zvaně do tuhého?
Byla jsem zrovna s rodinou na lyžích, odjížděli jsme těsně před krizí do Rakouska. To zatím nebyly žádné restrikce. Odjeli jsme o víkendu a ve středu jsme četli, že v Česku zavřeli školy. V tu ránu nám to celé došlo. To byl moment, kdy jsme si uvědomili, že je to asi opravdu vážné. Vláda najednou začala řešit, že bude zavírat podniky, takže nás samozřejmě zachvátila panika. Okamžitě jsme se sbalili a vrátili se zpátky do Čech. Rakušani byli v tu dobu ještě zcela v pohodě a divili se nám, že odjíždíme. Hned poté, co jsme se vrátili zavřela vláda hranice. My byli poslední, kdo nešel do karantény. Otevřela jsem v pátek, protože jsme měli naplánovanou degustaci vína, ta proběhla a od půnoci se musely zavřít všechny podniky. Vůbec jsem netušila, co s námi bude. Cítila jsem se hrozně…

Jak dlouho jste tedy nakonec měli zavřeno?
Skoro jeden a půl měsíce jsme úplně zavřeli. Když pak byla možnost mít otevřené okénko, říkala jsme si, zda to pro nás vlastně má smysl. Naše kavárna je zaměřená na maminky s dětmi a leží zcela mimo centrum města, což byla v té chvíli obrovská nevýhoda. Ale zkusili jsme otevřít okénko jen v sobotu a mě vlastně velmi překvapilo, jak to bylo úspěšné.

Musela jste propustit zaměstnance?
Mám jednoho zaměstance na hlavní pracovní poměr, kterému se zrovna v březnu narodil syn, potom čtyři na vedlejší pracovní poměr. Všechny je beru jako rodinu a ani mě nenapadlo, že bych je najednou měla odříznout. Cítila jsem povinnost se o ně postarat, protože vím, že když se něco stane mně, respektive kavárně, tak vím, že ji vždy podrží. Přiznávám, že mě to sice stálo veškeré mé úspory, ale ani na chvíli jsem nepřemýšlela o tom, že bych je propustila.

Co jste tedy během zavření podniku dělala?
Chodila jsem za kamarádkou modní návrhářkou šít roušky a vlastně jsem se i díky tomu najednou zastavila. Hodně jsem četla, vařila, byla v lese s mými dětmi. Byla jsem překvapená tím, kolik je najednou v lese lidí a to mi přišlo moc fajn. Mám pocit, že se spousta lidí tak zvaně našla. Můj kamarád říkal – přijde krize, všechno ti seberou a když ti pak vrátí třetinu, tak budeš šťastná. A měl pravdu, člověk si znovu váží věcí, které považoval před krizí za samozřejmé.

Vznikl vám tedy prostor věnovat se něčemu, na co do té doby nebyl čas, je to tak?
Nás na Vánoce vytopili a v lednu jsme měli kompletně zavřeno, abychom to dali nějak dohromady, v únoru jsem pak na měsíc odjela do Indie, takže kavárna fungovala do uzavření ani ne měsíc. Nevím, jak to říct, řada lidí investovala ten vzniklý čas do vlastního byznysu, já jsem se pustila do projektu mé kamarádky Musíme si pomáhat v Jihlavě. Smyslem bylo sdružovat nabídku a poptávku pomoci, tedy to, kdo a co může udělat pro ostatní. Já se k ní připojila a podporovala jsem vlastně ostatní živnostníky a kavárny. Mám pocit, že tou pomocí pro ostatní jsem vlastně do svého podniku a své vnitřní síly investovala nejvíc. Ale samozřejmě jsem k tomu také doma dost pekla, vařila a zkoušela nové recepty.

Přehodnotila jste nějak vaši strategii a změnila plány do konce roku?
Rozhodně jsem to přehodnotila. Od úplného začátku kavárny jsem se nejvíc těšila na okamžik, až v Pasece začnu připravovat lidem snídaně. Mám velkou radost, že to nakonec začalo fungovat. Měla jsem na základě toho v plánu začít také s obědy, ale přehodnotila jsem to. Rozhodla jsem se, že se zaměřím na to, co mi jde a to dále rozvinu. Čili péct koláče a mít tu svoji cílovou skupinu mamin s dětmi. Peníze a čas, který bych musela investovat do předělání kuchyně k obědům, jsem tedy raději investovala do rozvoje toho co, mi jde nejlépe. Rozhodla jsem se, že od léta zavřu od pondělí do středy, kdy se budu věnovat dětem a inovacím a od čtvrtka do neděle pojedeme v kavárně naplno. Rozjedeme gril, zahrádku a energii investuji do toho, čemu rozumím a co mám ráda, budu si dál hýčkat a rozmazlovat svávající zákazníky novými službami. První týden v červenci bude zavřeno a od druhého rozjedeme fantastické menu, gril, točené pivo… Miluji propojování lidí, vytváření komunity a v tom bych moc ráda pokračovala tady u nás v Pasece. Zároveň budeme dál nabízet rozvojové kurzy jako je například kaligrafie a další. Korona mě ujistila také v další věci – chci dělat už jen to, co mě naplnuje, i přesto, že to někdy vůbec nebude ziskové. Raději ale půjdu mezi komunitu, kterou miluji i s vědomím toho, že z toho nebude žádný zásadní byznys, ale užiji si to. To mi dává smysl.

Co vás během koronakrize udrželo pozitivní mysl?
Já ji naštěstí měla tak nastavenou od začátku. Měla jsem spíš potřebu uklidňovat ostatní. Když se začaly otevírat okénka, tak mě moc těšilo, že všichni na sobě ohromě makají a když to ani ti ostatní nevzdají, tak já také ne! Zákazníci nás nenechají padnout. Věřila jsem, že se k nám vrátí a to mě nechávalo v klidu.

Jak nyní bude dle vás vypadat gastronomické scéna?
Podniky, které byly kvalitní před krizi, vydrží i po krizi. Nevnímám, že by se k nám báli lidé chodit či nějak zásadně šetřili. Lidé si doma během krize navykli vařit, zvykli si na jídlo jako od maminky v super kvalitě a to nyní budou chtít i v gastronomických podnicích. My naštěstí takový koncept drželi vždy, takže nevnímáme nějaké zásadní změny v chování našich zákazníků.

V čem je vaše kavárna výjimečná?
Nechala jsem si právě vyrobit nálepky Paseka v duši a Paseka v srdci. To to asi nejlépe definuje. Neřeším konkurenční boje a mám se všemi kavárníky v Jihlavě dobré vztahy. Věřím v pozitivní lidi a energii a takoví lidé sem k nám chodí. Vlastně k nám chodí tak trochu jako na terapii, nejen kávovou (usmívá se Pavla). Letos to budou tři roky, kdy je otevřená Paseka. Byla to úplná náhoda. Já byla vyhořelá z práce, koupila si šicí stroj a pronajala si tento dříve opuštěný prostor. Začala jsem si k tomu jako milovnice kávy vařit skvělé kafe, občas ho někomu nabídla a najednou z toho byla kavárna. Šlo to ráz na ráz a po roce jsme byli v Gastromapě Lukáše Hejlíka.

Uvědomila jste si díky krizi také něco, co by vám bez ní nedošlo?
Nevěřila jsem tomu, že ze dne na den můžeme přijít úplně o všechno. Tím, že jsem kdysi vyhořela, jsem si naštěstí držela určitou finanční rezervu, díky které jsme to zvládli. Uvědomila jsem si také, že v podnikání se nemohu spoléhat na to, že něco není možné, možné je úplně všechno! Krize mi navíc dala uvědomění, že to, co dělám, dělám dobře a také to, že existuje spouta lidí, kteří myslí na ostatní.

Více info ZDE