Jednatel Spolkového svazu malých a středních podniků (BVMW) Markus Jerger, Foto: BVMW/Annemarie Thiede.
Méně je někdy více. Tuto starou lidovou moudrost by si měla nová spolková vláda vzít k srdci zejména v ohledu na daňovou politiku. S daňovým zatížením firem na úrovni třiceti procent je Německo v mezinárodním srovnání na samé špici, průměr zemí OECD činí 23,5 procenta. Ztrácíme tím na konkurenceschopnosti, růstu a tím i blahobytu.
SPD, Zelené a Levici to podle všeho vůbec neděsí. V předvolebním boji se v rámci (ne)svaté aliance zasazovali o to, aby byly šrouby napříště ještě silněji utaženy. Pomocí zvýšení horní daňové sazby a opětovně oživené debaty okolo daní majetkových chtějí – ať již doopravdy či jen na oko – „bohatým“ pustit žilou. Strany unie a FDP se těmto plánům vzpírají. Naopak požadují pro firmy daňové úlevy.
Zvýšená sazba i pro kvalifikovaného dělníka
Jako odůvodnění navýšení daní slouží nárůst státního dluhu během koronavirové pandemie, který celkem představuje okolo půl miliardy eur. Za vším stojí následující úvaha: Více odvodů znamená více daňových příjmů pro zkrocení dluhů. Rudo-rudo-zelená koalice přitom může své rozhodnutí učinit, aniž by se ptala těch, koho se to týká. Zkušenosti ale ukazují, že vyšší daňové zatížení tlumí ochotu firem investovat. Pak daně přibývají po kapkách, namísto toho, aby tekly do státní kasy plným proudem a hospodářský růst je tak vybržďován.
Levicové politické spektrum pak argumentuje samozřejmě sociální nerovností. Daňové přerozdělování ve stylu Robina Hooda má sloužit jako obezlička. I tato rovnice však nevychází. Zvýšení horní daňové sazby postihne v první řadě malé a středně velké podniky. Většina vlastníků těchto firem totiž podléhá z titulu osobních společností dani z příjmu.
Ohrožená konkurenceschopnost
Navíc platí naše podniky výrazně vyšší korporátní daně než jejich konkurence v zahraničí. Celé daňové soustavě hrozí vykolejení. I řemeslníci by se mohli rychle dostat do situace, že budou spadat do horní daňové sazby. Při jedenapůlnásobném navýšení průměrné mzdy se osoba samostatně výdělečně činná dostává z pohledu berního úřadu špičkově vydělávajícím člověkem.
Berní úřad se již dávno stal tajným vládcem Německa. V roce 2019 stoupla daňová kvóta na rekordních 24 procent. Nikdy neměly daně větší podíl na hospodářské výkonnosti země. Poslední velká daňová reforma proběhla v roce 2004 – a je zajímavé, že to bylo za vlády rudo-zelené koalice. Podle ní by stát dnes musel podnikům a občanům vrátit na odvodech přes 100 miliard eur.
Vzhledem k plánovanému navýšení daňových příjmů by mohlo dojít právě k tomuhle. Po finanční krizi z let 2007-2008 vystoupala dluhová kvóta na úroveň 80 procent. Po koronavirové epidemii by zadlužení státu v souvislosti s výkonností ekonomiky mohlo činit něco přes 70 procent. Tehdejší spolková vláda se zřekla zvyšování daní. Zadlužení přesto ustavičně klesalo – jelikož jsme tady měli hospodářský růst a tím rostly i daňové příjmy. Až do roku 2019, tedy až do vypuknutí koronakrize, mohl stát dlouhodobě díky daňovým přebytkům zadluženost snižovat.
A jaké z toho všeho plyne poučení? Je na čase změnit (daňový) kurz. Nová spolková vláda musí najít odvahu a sílu k uskutečnění radikální daňové reformy. Miliony malých a středních podniků a osob samostatně výdělečně činných nezbytně potřebují daňové úlevy, přinejmenším však odůvodněnou naději, že se tak skutečně stane. Méně je totiž někdy více. A více také vynáší.
Tento článek vyšel v magazínu DER Mittelstand ve vydání 5/21.
