Vánoce ve studentském táboře Foto: archiv autora
Obtížná situace československých uprchlíků plnou vahou doléhala na jejich psychiku. Každý musel svádět svůj vnitřní boj, zápasit s vlastní úzkostí. Ty během Vánoc u někoho vyvrcholily hlubokou depresí i alkoholismem a množily se i sebevraždy, pro většinu však představovaly chvilku klidu v nejisté atmosféře. I v těch nejskromnějších podmínkách, které trouchnivějící a špatně vytopené táborové baráky dokázaly nabídnout, uprchlíci různého věku dokázali navodit kouzlo magických svátků a vzpomínat v kruhu rodiny či přátel na opuštěnou vlast.
Na studentských ubikacích se hrálo a tančilo, rodiny preferovaly klid a raději zpívaly koledy.
Kvůli dětem se dospělí snažili zachovat zvyky z domova, na chvíli zapomněli na rozepře, zpívali koledy, nostalgicky vzpomínali a doufali, že 24. prosince příštího roku už rodiny usednou ke štědrovečernímu stolu v příznivějších podmínkách.
Úryvek z deníku desetiletého Jana Bouze v táboře v Ludwigsburgu u Stuttgartu:
24. prosince 1949
„Štědrý den nás dětí bez domova. A přece to byl krásný den! Ráno jdeme ráno tmavým dvorem do kaple. Tam to již voní Vánocemi. Podlaha je vydrhnuta, z kamínek sálá teplo. Poslední „Ejhle, Hospodin přijde“ a zase vycházíme z útulného tepla kaple do chladného a nevlídného prostředí tábora. Ale v srdci si neseme trochu toho radostného tepla a jdeme si upravit světnici, aby nám co nejvíce nahradila ztracený domov. Ve skladišti se vydávají vánočky, tedy do fronty. Je dlouhá, ale postupuje rychle. Dostaneme šest půlkilových vánoček, tři kousky syrové ryby, šest pomerančů a osmnáct jablíček. A teď rychle do práce. Musíme drhnout podlahu, čistit kamna, vynést popel, vyčistit boty, naklepat pokrývky a pověsit záclony. A ještě nemáme ozdobený stromeček. To však nám musí udělat Ježíšek nebo některý andělíček.
Přijde velebný pán farář pro tátu, aby šel postavit betlém do kaple. Dlouho se s ním táta připravoval, než vyrobil několik figurek a oveček. Ale když ho postavil, každému se líbil. Musím si zdřímnout, abych mohl na půlnoční. A když jsem po chvíli procitnul, překvapilo mne, že stromeček je už ozdobený a stojí na ubrousku na stolku mezi okny. Není na něm mnoho cukroví, ozdoby žádné, jen trochu lamel a deset svíček, ale líbí se mi a je krásný. A hlavně, že ho vůbec máme.
Je tu tolik světnic, kde nemají stromeček žádný. V těch světnicích je málo hodných lidí, již odpoledne jsou mnozí opilí a ošklivý křik rozléhá se celým blokem. Těm lidem asi Ježíšek nic nenadělí, když oni zapomněli na něho. Už je tma. Maminka peče tři kousky ryby. Strejda Kostelecký ještě neodjel do Austrálie, proto jsme ho pozvali k večeři. Těžko seženeme šest plecháčů, abychom mohli všichni najednou večeřet. I ubrus je na stole. Rybí polévka není, jen já mám trochu zeleninové od oběda. Ostatní hned jí bramborový salát a rybu. Zdá se, že nám Pán Bůh ty tři kousky ryby tak požehnal, že jsme se všichni najedli a ještě zbylo. A máme ještě vánočky a dva plecháče cukroví a čaj a zrnkovou kávu. Úplné hody. Ale co tam daleko, na východě? Vidíme z okna právě tím směrem, kde je ukryta naše ubohá země. A v ní všichni, které máme rádi. Vzpomínají. I my vzpomínáme…“
Jan Bouz Foto: archiv autora
Uprchlíci se mohli těšit i na skromné dárky, zasílané humanitárními a církevními organizacemi, ale také krajany z USA a Kanady. I obyčejné mýdlo, zubní pasta, káva nebo obnošené šaty a boty byly přijímány s velkým povděkem. A když se někomu poštěstilo rozbalit krabici se sušeným ovocem, ořechy, čokoládou nebo šunkou, mohl mluvit o vpravdě požehnaných Vánocích.
Na nebohé uprchlíky v adventním čase bohužel cílila také komunistická propaganda a Státní bezpečnost, která záměrně útočila na jejich křehkou psychiku různými dezinformacemi a poplašnými zprávami, nebo se je naopak snažila nalákat k návratu. Koncem roku 1954 například StB spustila projekt HEPND (Hnutí emigrantů pro návrat domů), vystupující navenek jako občanská iniciativa, jež měla lidem zajistit a zastřešit beztrestný návrat do Československa. Vycházel i časopis Hlas domova, který ve značném nákladu mířil k rukám uprchlíků. Autoři pečlivě volili jazyk a slovní obraty, zcela chybělo ideologické zabarvení a chvála komunistického režimu, kladli naopak důraz na vlastenectví, sentiment, náboženské prvky a poetiku: „Daleko, předaleko znějí vánoční zvony rodné země. Kolikáté jsou to Vánoce bez domova, rodiny a přátel, bez naděje na brzký návrat ke svým drahým. V těchto vánočních dnech, kde stesk po vlasti doléhá dvojnásob silně na lidská srdce, tážeme se: jak dlouho nás bude vláčeti nemilosrdný osud po bludných cestách exilu? Je vůbec ještě nějaká naděje, že někdy spatříme svůj rodný dům a tváře svých nejdražších?“
Štědrovečerní besídka pro děti Foto: archiv autora
Několik málo set lidí se nechalo zviklat a uvěřilo nabízené amnestii, pokud se vrátí. Opak byl pravdou a často skončili ve vězení. Pro ostatní uprchlíky se otevírala nová kapitola života ve svobodném světě, byť cesta byla ještě dlouhá. Někdo strávil ještě nadcházející Vánoce za zdmi a ploty uprchlického tábora, jiný už třeba tisíce kilometrů daleko, na opačném konci světa.
Více o československém exilu nejen v Německu se dočtete v knize Martina Nekoly Fragmenty poúnorového exilu, v níž se dočtete, jak exulanti vnímali politiku, humor, umění, sport a čím byla přelomová návštěva dramatika Václava Havla v USA během Pražského jara.
