Jaké jsou dnes česko-německé vztahy?
Jsou dobré. Slyšela jsem spekulace, že nová německá vláda v čele s Olafem Scholzem nemá k České republice žádný vztah v porovnání s Angelou Merkel. Nemyslím si to, vidím na obou stranách velký potenciál. Musíme počítat s tím, že Německo se bude více a více ozeleňovat a investovat do zelených technologií. Z České republiky na tuto skutečnost přicházejí spíše negativní reakce, čímž si podle mého názoru dlouhodobě škodíme. Německá ekonomika tu bude nadále hrát klíčovou roli. Češi by se měli ke svým západním sousedům dívat a podílet se na zelených inovacích již ve fázi vývoje, abychom nebyli pouze ekonomy zmiňovanou montovnou Německa. Z této role se musíme do budoucna dostat, protože na to potenciál, kapacity a mozky máme.
Proč je český stát v porovnání například právě s Německem tolik pozadu a tato témata nejsou pro zdejší politiky prioritou?
Důvodů, proč jsou v Německu zelená témata součástí veřejné debaty, je několik. V Německu je dlouholetá tradice ekologických hnutí, o kterých často referovala a referují média a na jejich základě vznikla i Strana Zelených. V Česku samozřejmě také (už za minulého režimu) fungovala ekologická hnutí, ale šlo často o ojedinělé aktivistické projekty s menším celospolečenským dopadem.
Poměrně rychle však po revoluci vstoupila Česká republika do Evropské unie, pro kterou jsou samozřejmě zelená témata důležitá. Mezi Čechy nastal pocit, že nám tu úředníci z Bruselu začali zelenou agendu diktovat a aby mohli nevládní organizace čerpat dotace z EU, musí tady společnosti zelená témata vnucovat. Tento falešný český dojem v Německu vzniknout ani nemohl, protože tam bylo jasné, že jde o iniciativu zdola. Například málo se tu ví, že německé neziskovky často kritizují Evropskou unii za příliš laxní postoj k zelené politice a vyzývají Brusel k razantnějšímu postoji a jednání.
Přemýšlejí čeští politici způsobem tady a teď bez vize na dalších 30 nebo 50 let?
V Česku bohužel funguje, a nedokážu vysvětlit proč, přemýšlení v řádu jednoho volebního období. Každá nově přicházející vláda slibuje věci, které se dají většinou udělat rychle. Ekologická agenda je však běh na dlouhou trať a poměrně špatně se to společnosti prodává. To jsou některé z důvodů, proč se čeští politici zeleným tématům raději vyhýbají. Pokud zůstaneme u srovnání s Německem, tak tam se už i konzervativní strany vyjadřují k ekologickým tématům spíše pozitivně. Jsou to témata, která samozřejmě i jejich voliče zajímají, proto je nemohou ignorovat.
Němečtí Zelení jsou po dlouhé době součástí vládní koalice a předsedkyně Zelených Annalena Baerbock dostala důležitý post ministryně zahraničí. Proč je pro německé Zelené zahraniční politika tak důležité téma?
V povolebních vyjednáváních se Zelení snažili samozřejmě získat všechny klíčové resorty, které jsou pro jejich politiku důležité. Ne všechno se podařilo, třeba dopravu, na které Zelení hodně lpěli, dostala FDP. Co se týče postu ministerstva zahraničí, tak Zelení tradičně kladou velký důraz na spolupráci v Evropě a mimo ni. Je to znát i na koaliční smlouvě, která v oblasti zahraniční politiky hodně nese rukopis Zelených. Chtějí větší federalizaci Evropy, ale jsou proti dvourychlostní Evropě, aby o důležitých věcech nerozhodovali hlavně klíčoví členové Německo s Francií, ale aby se rozhodovalo mezi členskými státy společně. Zelení mají globální pohled a uvědomují si, že Německo není středem světa a potřebuje na vyjednávání o klíčových tématech, jako je klima nebo současná pandemie, získávat spojence.
Velkými tématy ve světě jsou dnes energetické úspory, šetrné hospodářství nebo fungování sousedských komunit. Jakým způsobem Heinrich-Böll-Stiftung přispívá k diskusi o těchto tématech?
Organizujeme například studijní cesty na místa, kde energetické komunity fungují. Chystáme také studijní cestu k cirkulární ekonomice, na kterou vezmeme zástupce samospráv, protože tato témata se musí řešit hlavně lokálně. Děláme samozřejmě množství seminářů, konferencí, návštěv, ale jde nám hlavně o vzájemný dialog, ne jen o to, abychom přinesli inspirace z Německa, které se tu mají kopírovat. Fungujeme samozřejmě i na opačnou stranu a vysvětlujeme aktérům v Německu, co se v zemích jako je Česká republika, Slovensko nebo Maďarsko děje a snažíme se věci dávat do souvislostí, aby lépe pochopili naši situaci.
Neustále slýcháme, jak bychom se měli inspirovat v Německu, ale je něco, čím se naopak Němci mohou inspirovat v České republice?
Určitě, třeba naší historickou zkušeností s Ruskem. To je něco ojedinělého, čím jsme si jako Československo prošli. A na rozdíl třeba od západních Němců máme úplně jinou zkušenost s touto velmocí. Pro Německo může být také velmi inspirativní podívat se na středoevropský nevládní sektor, který se i přes častý vládní odpor nebo chybějící finance stále drží. Například v Maďarsku vznikly kvůli represím proti oficiálním médiím zajímavé modely financování, aby si některá média udržela nezávislost.
Na Západě se takové věci samozřejmě tolik neřeší, protože tam je svoboda garantována, ale inspirativní to určitě je. Nechci strašit, ale určitě není dobré mediální situaci třeba ve zmíněném Maďarsku ignorovat, protože nikdy nemůžeme vyloučit, že se tyto negativní tendence posunou i směrem k Západu.
Jakým způsobem reflektují zelená témata česká mainstreamová média?
Vnímám častý výskyt energetických témat v českých médiích. Když se však podíváme obecně na reflexi zelených témat, tak pohled českých žurnalistů je hlavně ekonomický, ptají se, kolik to bude stát, už méně je zajímá otázka, co to přinese pro budoucnost. Zřejmě to i souvisí s rozdílnou ekonomickou situací Čechů a Němců. V českých médiích chybí erudovaná diskuse o klimatu, většinou se řeší pouze dílčí věci a to především z domácí perspektivy, ale novináři se na věci moc nedívají z globálního pohledu. Média v ČR mají ráda duely, pozve se jedna strana, protinázor a tím vzniká dojem, že existují jen dva silné názory a nic mezi tím. To ale nestačí, pro pochopení je potřeba držet se faktů, vysvětlovat a vzdělávat.
A jakou roli při tom může sehrát Heinrich-Böll-Stiftung? Existují nějaké programy, které by novináře vzdělávali v zelených tématech?
S médii samozřejmě spolupracujeme, ale daří se nám zatím podchytit spíš menší média. U těch mainstreamových je to těžší, mají pocit, že nás nepotřebují. Zatím nejvíce spolupracujeme s Euractivem, časopisem A2, s A2larmem a Voxpotem.
Obracíme se na jednotlivé novináře, které téma zajímá, můžeme jim nabídnout kontakty, vzdělávání o tématu, nebo je vzít na rešeršní cestu. Kromě toho se pokoušíme proniknout k novinářům budoucím. Bavíme se o spolupráci. Z naší strany jsou naplánovány spolupráce s akademickou půdou a chceme o těchto tématech udělat několik seminářů se studenty žurnalistiky.
Velkým tématem Heinrich-Böll Stiftung je urbanizace a městský design. Daří se ve střední Evropě vytvářet města pro všechny?
Města jsou poznamenaná hodně tím, jak se o nich přemýšlelo v minulosti. Hlavně v Česku je cítit uvažování typu, že když chcete přírodu, tak jeďte do lesa za město. Města podle tohoto uvažování slouží hlavně provozu a ekonomice, ne jako místa, kde se chcete zdržovat kvůli hezkému veřejnému prostoru. Pomalu ale cítíme zdola požadavek, aby se města proměňovala, a také se to děje. Například v pražských samosprávách je mnoho lidí, kteří chtějí své město posouvat tímto směrem. I Bratislava je, co se týče strategií městského plánování progresivní. Podle mého názoru jsou však mnohé městské strategie velmi technicistní. Úvahy jdou směrem k smart cities, ale zapomíná se na to, že pořád je to člověk, který je v centru všech těchto změn.
Na přelomu října a listopadu minulého roku proběhla Konference OSN o změně klimatu 2021 – COP 26. Zazněla na ni mnohá prohlášení o konci těžby uhlí, snižování emisí, nutnosti energetické transformace. Evropa přišla s ambiciózním plánem Green Dealu. Jakým způsobem vnímá váš zelený think-tank tato velká prohlášení?
Prohlášení jsou samozřejmě důležitá, už to, že se státy zavážou k jistým změnám, je krok dopředu. Poprvé se však v Glasgow začalo hovořit seriózně o ukončení získávání energie z fosilních zdrojů, kolem tohoto tématu se dříve chodilo po špičkách, nyní jsme už slyšeli návrhy konkrétních opatření.
Aby se však zabránilo dopadům globálního oteplování o 1,5 °C nad preindustriální úroveň, tak prohlášení určitě stačit nebudou. Problém je samozřejmě i v tom, že byla do vyjednávání málo zapojena občanská společnost a dohody nesou hodně otisky Západu a velmi málo právě těch zemí, kde se klimatická změna nyní odehrává a kde se dá čekat mnohem větší dopad. Já osobně vidím naději v energii zdola – neměli bychom se spoléhat jen na to, že řešení přinesou konference jako byla COP 26 v Glasgow.
