🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: “Firmentherapeut” Mike Köppe: Holen wir die Tour de France nach Prag!
Usadí se u stolu k šálku čaje a lahodně vypadajícímu koláči. Zúčastněně pozoruje, jak pekaři připravují těsto na chléb, vytváří bochník a sází jej do trouby. Pozoruje, s jakou péčí to všechno dělají. Pekárnou se rozprostírá typická nasládlá vůně.
Mike se zamyslí. V myšlenkách se před ním objeví na zdi staré pražské budovy vybledlá, téměř stoletá reklama na čokoládu. Zajímavé je, že reklama je v češtině a němčině. Firma už neexistuje, zůstala tu jen ta slova. Jak to před těmi sto lety asi vypadalo? A kolik starých lidí tudy asi projde a vybaví se jim na jazyku chuť tehdejší čokolády? Jaké štěstí, že většina města nebyla zničena a tyto věci přežily staletí. Jaké to asi muselo být, žít v Praze v dobách, kdy Češi a Němci žili společně jako jeden národ?
Mike Köppe se narodil v roce 1975 v Míšni. Měl hezké, bezproblémové dětství, jeho rodiče se o něj dobře starali a důvěřovali jemu i jeho rozhodnutím. Rád vzpomíná na dny, kdy jezdil na kole k místnímu rybníku plavat nebo jak sledoval s velkou fascinací Závod míru – východní verzi Tour de France.
S nadšením mi vyprávěl o svých pěších výletech do přírody a klukovských zážitcích.
„Každý rok jsme cestovali na letní dovolenou k Baltskému moři. Byly to skromné prázdniny v karavanu. Žádný luxus ani komfort, ale na tom mi vůbec nezáleželo. Miloval jsem ten čerstvý vzduch a vůni moře. Odmalička jsem také chodil na lekce umění k místnímu malíři Manfredu Beyerovi. Byl to mimořádný muž, který uměl vyvolat zájem dětí o malbu a umění. V té době jsem neměl ještě tušení, jak moc mě ovlivnil a inspiroval. Učil jsem se anglicky, aniž bych tušil, že angličtinu někdy budu moci použít v reálném životě. Nejvíce jsem se naučil z textů Beatles a Pet Shop Boys a jiných západních kapel, které jsme tehdy mohli poslouchat. Ve skutečnosti bylo učení angličtiny v NDR spíš aktem vzpoury než učením pro život. Vzpomínám si také na jeden ze svých nevinných snů z období dospívání. V 80. letech probíhal výměnný program mezi mou školou a školou v ČSSR. Schylovalo se ke konci léta a dívky tam se mi zdály být tak krásné. Bohužel, když jsem byl dost velký na to, abych se výměny zúčastnil, zeď padla a program byl zastaven. Možná že to byla jedna z motivací k mému pozdějšímu přesunu do ČR. Moje první návštěva, tehdy ještě ČSSR, proběhla v roce 1984 v rámci rodinného výletu do Karlových Varů. Byla to moje první cesta do zahraničí. Jízda v trabantu, oficiálně pouze s povolenou korunovou částkou v kapse, byla jedno velké dobrodružství. To všechno se odehrálo ještě v dobách Německé demokratické republiky. Politická situace mě tehdy jako malého kluka vůbec nezajímala, ale čím jsem byl starší, tím více jsem cítil, že něco není v pořádku. Zeď naštěstí padla v době, kdy jsem byl ještě teenager.
Přestože moje rodina nebyla vůbec politicky založená, chápal jsem rozdíl mezi oficiálními proslovy a realitou. Historici a sociologové to dnes popisují jako hyperrealitu. Když padla zeď, cítil jsem změnu. Ve vzduchu byla najednou úplně jiná energie. Je těžké ji popsat. Například v rádiu a televizi nastaly náhlé změny. Hrála se více západní hudba. A také někteří spolužáci už nepřišli do školy. Všichni jsme věděli, že se svými rodiči museli jet do Maďarska, aby mohli utéct na Západ. Učitelé ve škole pro nás neměli žádné oficiální odpovědi. Celou situaci v zásadě ignorovali, nebo byli sami překvapení. Jedna učitelka nám ale jednou řekla – myslím, že to mohlo být v říjnu 1989–, že zažijeme dobu, kdy se bude psát historie. Je zajímavé, že její manžel byl důstojníkem Stasi, východoněmecké tajné služby. Svým způsobem bylo odvážné, že nám o tom vyprávěla, i když poněkud šifrovaným způsobem. Ve skrytu duše jsem věděl, že se věci hodně změní. Když zeď konečně padla a otevřel se nám celý svět, nové začátky, cítil jsem svobodu. Dodnes a čím dál víc platí, že svoboda je pro mě jednou z nejvyšších hodnot v životě.
Otevřela se mi spousta příležitostí. Rok 1989 byl velkou výzvou a já jsem začal cestovat. Nejprve po Evropě, později také do Jihoafrické republiky a na Nový Zéland, kde jsem pracoval a navštívil jsem přátele. Moje úplně první návštěva západní země byla cesta do Londýna v roce 1990. Bylo to neuvěřitelné a stejný pocit mě provázel o deset let později, když jsem studoval na univerzitě v Salfordu. Bylo to poprvé, kdy jsem žil v cizí zemi a musel se spolehnout sám na sebe. Byl to skvělý pocit. Fascinující pro mě také bylo, že jsem konečně mohl komunikovat v angličtině.
Pak přišla stáž v České republice. Už jako teenager jsem se hodně zajímal o auta, takže můj pozdější zájem o automobilový průmysl byl přirozený. Věděl jsem, že firma Škoda funguje dvojjazyčně a v té době začala nabírat dynamiku, která s každým dalším modelem narůstala. Moje žádost o stáž byla přijata a jednoho deštivého dne v září roku 2002 jsem dorazil do Mladé Boleslavi. Ještě dnes si pamatuji na své první dojmy: všechno kolem bylo tehdy ponuré, smutné a znělo jako symfonie v šedých tónech. Jedinými barvami byla červená a žlutá známého řetězce rychlého občerstvení a já jsem svého rozhodnutí začal pomalu litovat.
Nakonec jsem zůstal. Po stáži plné dobrodružství, skvělých kolegů a zážitků přišla první práce. V roce 2004 uzavřela Škoda čtyřletou smlouvu s největší každoroční sportovní akcí na světě – s Tour de France. Aniž bych věděl, co všechno to bude obnášet, zvedl jsem ruce (ano, obě) a odvážně jsem řekl: ‚Já to zvládnu.‘ Věděl jsem, že musím být u toho už jen proto, že jsem vášnivý cyklista. Očividně jsem byl dostatečně přesvědčivý, a tak jsem se na nově vytvořenou pozici dostal. Splnil se mi sen, který jsem si nedokázal ani představit. Já, chlapec z východního Německa, který jako malý kluk sledoval v televizi Závod míru a později Tour de France, měl být u toho jako zástupce jednoho ze čtyř největších partnerů. Zhluboka jsem se nadechl a zbytek byla už jen jedna velká jízda. Navštívil jsem všechny klasické silniční závody včetně Giro d’Italia. Vyjednával jsem smlouvy a jednal s největšími cyklistickými organizacemi a týmy. V roce 2006 oslovila firmu Škoda česká asociace, která chtěla obnovit Závod míru. Vyjednal jsem dohodu a při organizaci jsem částečně čerpal ze svých zkušeností s Tour de France. Podílet se na závodě v roce 2006 bylo další propojení mého životního příběhu s dětstvím. V roce 2007 startovala Tour de France z Londýna. Přesně v den svých narozenin jsem stál v Londýně na stupních vítězů – sice ne jako závodník, ale přesto hrdý na to, že jsem tam mohl být. Byla to také moje poslední Tour de France v této funkci. Cyklistika zůstala mou velkou vášní. Stále jsem s tímto sportem propojen a v šuplíku mám schovaných pár nápadů, jak se do světa profesionální cyklistiky vrátit. Toto odvětví se hodně mění a přináší s sebou nesmírně zajímavé výzvy. Jedním z fascinujících projektů by mohlo být přenesení Tour de France do Prahy.“
Po dlouholeté práci ve firmě Škoda pracoval Mike čtyři roky pro německou průmyslovou firmu s největším centrem výzkumu a vývoje v České republice. Jeho hlavní úlohou bylo poradenství mezinárodním klientům. Přitom měl možnost spolupracovat s firmami, jako je IKEA, skupina Metro, Kaufland nebo čínský mlékárenský koncern Yili. Díky své práci hodně cestoval a poznával různé kultury, zejména v Rusku a Číně. V současné době působí jako nezávislý firemní poradce a této činnosti se na plný úvazek věnuje v rámci The Company Therapist. Pomáhá nahlížet věci z nové perspektivy, vytváří prostor pro nové myšlenky a utváří platformu, kde se představy a sny mohou stát skutečností.
Když vcházíme do Mikova bytu v malebných Vinohradech, ucítím vůni olejových barev a terpentýnu. V předsíni stojí malířský stojan a o zdi jsou opřené obrazy.
„Kromě své práce se stále věnuji malování a fotografii. To mě od dob dětství nikdy neopustilo. Svou vlastní cestu jsem si našel skrz pastel, olejomalbu a fotografii. Svůj první napůl profesionální fotoaparát jsem si koupil před sedmi lety v New Yorku. V současné době pracuji na kolekci dvojitých portrétů, které mají vyzývat k hlubšímu objevování a přemýšlení nad tím, kdo vlastně jsme. Často sahám také po předmětech každodenní potřeby, které většinou nikoho nezajímají. Díky mému specifickému stylu paralelního ostření a rozostření získávají další rozměr, nadstavbu, nový život, a tak i více pozornosti. Snažím se vidět krásu ve všem kolem a nechat se vším inspirovat. Ještě více je to patrné z mých maleb – odrazů života zjednodušených do stylové směsice expresionismu a surrealismu. Přeji si, aby lidé přistoupili blíž, dívali se a naslouchali pozorněji a stali se tak součástí okamžiku a odrazu našeho soužití. Chtěl bych lidi přimět k hlubšímu přemýšlení a objevování a motivovat je k novým rozhovorům. Je fascinující, co všechno se při tom člověk naučí. Myslím, že jsem vášnivým pozorovatelem života. Když se pomalu procházím ulicemi Prahy, rád se zastavuji. Nechávám bloudit oči a myšlenky a vstřebávám pulzování města, které mi tolikrát bylo modelem a inspirací. Hodně jsem cestoval, ale s pocitem, že se vracím domů, jsem přistával vždycky jen na pražském letišti. Jsem Němec, ale mým domovem je Praha. Opravdu to město miluji se všemi jeho lidmi, barvami a odstíny a přijímám veškerou jeho historii a kulturu. Snažím se žít svůj život každý den a každý okamžik a užívám si ho plnými doušky, i když někdy připomíná horskou dráhu. Čerpám z ní energii a inspiraci a řada mých děl vznikla právě díky ní. V životě je přece třeba věci zlepšovat a zlepšení nacházíme ve změnách. Jakmile člověk objeví svoji opravdovou vášeň, změny na sebe nenechají dlouho čekat a přinesou s sebou štěstí a úspěch. To všechno mě činí šťastným – a samozřejmě také moje rodina, práce, moji přátelé a vášně. Mám jedno motto, které mne provází každým dnem: „Nech se inspirovat. Přemýšlej nově. Chop se příležitosti.“
