Brutalismus: Nejen pražská Kotva a DBK. Teď se hraje o osud budovy českého velvyslanectví v Berlíně

Zákazníci pražského Domu bytové kultury (smí se do něj i dnes, protože je tu prodejna Billy) či obchodního domu Kotva (tam je zase Albert) zřejmě nemají ponětí, že se v podobné budově stojící o několik stovek kilometrů na sever od konce sedmdesátých let projednávají vztahy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Významný manželský pár českých architektů, manželů Machoninových, totiž se svojí vizí brutalismu uchvátil v éře socialismu i Berlín. Teď ovšem i tato budova chátrá.

28. 1. 2021 | Jakub Mašek

Velvyslanectví České republiky v Berlíně.

Liberecká žula, skleněné pásy vertikálně zalomených oken, rozvržení schodišť i interiéry vychází zcela z designu právě oněch 70. let. Pohled na díla manželů Machoninových, ať už v Berlíně či Praze, nám nabízí unikátní vhled do užívání architektury. Všechny tři stavby totiž dodnes plní svůj původní účel.

Ach, ty materiály

Jméno manželů Věry a Vladimíra Machoninových je ve světě architektury synonymem právě pro český brutalismus. Jejich stavby, které jsou esteticky nadčasové, dnes bojují zejména s nevyhovujícími materiály, které byly použity při jejich výstavbě.

Pětipatrový obchodní dům v centru Prahy vybudovaný za dob hluboké normalizace potkalo ovšem štěstí v podobě nadčasové architektury a interiérové estetiky. Přestože je tato stavba někdy veřejností nahlížena negativně, nabízí poměrně ojedinělý koncept právě v oblasti nakupovaní. Budova Obchodního domu Kotva byla každopádně v roce 2019 prohlášena za památku. A práce na její šetrné rekonstrukci by měly začít ještě letos.

Obchodní dům Kotva, foto: OD Kotva.

V muzeu minulosti

Futuristický koncept Domu bytové kultury, který stojí u (a je vlastně i její součástí) pražské stanice metra Budějovická je samostatným dílem Věry Machoninové. Machoninovým byla totiž postupně státní mocí zakázána činnost. A stalo se tak krátce před otevřením obchodního domu Kotva v roce 1975.

Projekt DBK, jehož návrh vznikl už v roce 1968, však už byl v té době schválen a v plánování. Budova se ve svém typickém atmofixovém plášti stala ihned po svém otevření v roce 1981 reprezentativní výstavní galerií nepříliš výstavního nábytku. Dnes, po divokých rekonstrukcích v první polovině devadesátých let, které zničily téměř veškeré estetické prvky interiéru, připomíná DBK svojí nabídkou obchodů i lačností po ekonomických úsporách majitelů spíš muzeum minulosti a velmi průměrnou shopping pasáž nahodile kombinující prvky z jiných konceptů.

Dům bytové kultury.

Kapající ambasáda

Rekonstrukce letos čeká také velmi unikátní budovu českého velvyslanectví v Berlíně zroku 1978, kterou vlastní Česká republika. V Německu je celkově diskuse o osudu budovy, která asi nejvíce zosobňuje nadčasovou architekturu a interiérovou estetiku českého brutalismu, mnohem komplikovanější. Ve hře je i fakt, že dnes budovu obývá oproti původním třem stovkám zhruba jen 30 stálých zaměstnanců.

Ti musejí stíhat denně instalovat do kanceláří značné množství kýblů, do nichž chytají kapající vodu ze stropů. Části budovy obsahují i dnes proklínaný (a opravdu jedovatý) azbest, který se při rekonstrukci uvolňuje do okolí. A osudu budovy nenahrává ani značná neochota české strany celou záležitost řešit. Vlastně i proto bylo nakonec zapsání budovy velvyslanectví na seznam památkově chráněných budov českým státem zrušeno. Architekt a státní kurátor německé památkové ochrany Christoph Rauhut si začátkem loňského roku v rozhovoru pro Berliner Morgenpost k osudu velvyslanectví postěžoval zejména právě na liknavost a ignoranci české strany, která na jednu stranu rekonstrukci podporuje (finančně) a na druhou evidentně neví, jak ji uchopit.