🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Arndt Freytag von Loringhoven: Drei Pfeiler Europas
Arndt Freytag von Loringhoven je jedním z nejzkušenějších německých diplomatů. Studoval na New College v Oxfordu a v roce 1984 získal doktorát na Institutu Maxe Plancka pro biochemii v Martinsriedu. Mezi jeho první posty patří německé velvyslanectví v Paříži a Moskvě, poté byl viceprezidentem Spolkové zpravodajské služby. Působil jako německý velvyslanec v Praze, poté se stal vojenským přidělencem generálního tajemníka NATO pro zpravodajství a bezpečnost. Aktivní diplomatickou kariéru ukončil jako německý velvyslanec v Polsku v roce 2022. Kromě němčiny plynule hovoří anglicky, francouzsky a rusky. Polštinu zmiňuje pouze s přimhouřením oka.
Původní vestfálský šlechtický rod Freytagů (také Frydagů) pochází z 12. století, čímž se v Německu řadí k nejstarším šlechtickým rodům.Vnímáte šlechtu stále jako „stavitele mostů“? Do jaké míry může přispět šlechta k evropskému soužití a soudržnosti v dnešní době tím, že si zachovává své tradice a hodnoty?
Šlechta představuje staré hodnoty jako rodinu, čest a věrnost, rytířské chování vůči ženám a samozřejmě víru v křesťanství. Šlechta k jejich zachování přispívá i nadále. Avšak teď, v multikulturní, multietnické a rovnostářské společnosti, jsou tyto hodnoty často již neslučitelné, alespoň ne ve své tradiční podobě. Také aristokratů ve vedoucích pozicích stále ubývá. Takže roli šlechty coby „stavitele mostů“ nevidím.
V historii byli šlechtici často diplomaté, kteří si museli hradit veškeré výdaje, aby mohli obsadit některý z velkých postů v Londýně, Paříži, Vídni nebo Petrohradě. Jak to bylo u vás?
Vyrůstal jsem v Bonnu, starém spolkovém hlavním městě, tudíž jsem znal mnoho diplomatů. Jejich kosmopolitismus, všestranné vzdělání a tolerance vůči jiným národům a kulturám mi imponovaly a formovaly mě. Toto malé město jsem chtěl opustit, abych se vydal do širého světa. Ale také jsem chtěl udělat pro společnost něco smysluplného, přispět k mezinárodnímu porozumění a míru. V polovině 80. let mě k tomu, abych se stal diplomatem, motivovala politika ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, která byla zaměřená na překonání rozdělení Evropy a Německa.
Během své dlouhé a úspěšné diplomatické kariéry jste zastával mnoho funkcí, jejichž význam se dnes považuje za důležitý. Jak tuto dobu vidíte dnes s přihlédnutím k vašim osobním a profesním zkušenostem?
Jakkoli pro mě bylo obohacující, abych dobře poznal jiné země i lidi, a měl jsem možnost podílet se na formulování německé zahraniční politiky, moje dnešní politická bilance je poněkud smíšená. Společným jmenovatelem mé kariéry byla evropská bezpečnost a evropská integrace. Obojí je dnes ohroženo – na jedné straně imperialistickým revanšismem Moskvy a na druhé straně posunem stále více států EU doprava. Potřebujeme jasné strategie pro omezování vlivu Ruska, budování bezpečnostního řádu a udržení silné společné Evropy. K tomu máme ještě daleko.
Který úspěch během vaší diplomatické kariéry považujete za největší?
Vyzdvihl bych zřízení jednotky pro zpravodajskou spolupráci na velitelství NATO. Jejím úkolem je vytvářet společný situační obraz spojenců, například o Rusku nebo mezinárodním terorismu. Společné hodnocení situace je základem pro společnou politiku. Jsem velmi rád, že můj bývalý útvar dnes hraje v NATO po ruské invazi na Ukrajinu klíčovou roli.
Zejména v dnešní době je důležité využít všech spojení k nastolení míru v Evropě. Schopnost kompromisu je tradičně považována za nejvyšší umění diplomacie. Myslíte, že je tomu tak i dnes, v době, kdy politické kultuře dominuje eskalace konfliktů a neschopnost přijímat zásadní rozhodnutí samostatně?
V zásadě ano. Schopnost kompromisu je základní kompetencí diplomacie. Viděl jsem úspěšné příklady, jako je mírová dohoda v Bosně nebo jaderná dohoda s Íránem. Kompromis a rovnováha však nejsou vždy tou správnou cestou. Jsou chvíle, kdy státy musí své zájmy prosazovat tvrdě, v případě potřeby i vojenskou silou. Vzpomeňme si na mnichovskou dohodu z roku 1938. Vyhovět nyní Putinovi a nabídnout mu za mír území by ho jen povzbudilo k tomu, aby nabyl přesvědčení, že je Západ slabý, a při nejbližší příležitosti by v agresi pokračoval. Nespravedlivý mír by také mohl vyvolat špatnou představu Číny nebo jiných autoritářských států. Ne, prioritou pro nás nyní musí být především vojenské vítězství Ukrajiny. Mír za každou cenu není správným poučením z historie.
K ukončení války je zapotřebí jasná strategie. Nabízí současná německá vláda strategii, která povede ke kýženému cíli? Za jakých podmínek je možné obnovit mír v Evropě?
Přelomový projev Olafa Scholze zcela změnil zahraničněpolitický kurz Německa. Russia first, NordStream, zmenšení bundeswehru – to vše je naštěstí již minulostí. Nicméně o jasné celkové strategii bych zatím nehovořil. Potřebujeme novou, komplexní strategii zadržování Ruska a za druhé potřebujeme co nejrychleji integrovat Ukrajinu do NATO a EU. Za třetí musíme vybudovat silnou obrannou Evropu, a to i pro případ, kdyby se vrátil Donald Trump. Trvalý mír v Evropě bude možný pouze na základě těchto tří podmínek.
Hlasy Východoevropanů stále nejsou dostatečně slyšet. Přitom právě východoevropské země mají s ruskou invazí přímou zkušenost. Kde vidíte smysluplný průsečík západoevropské a východoevropské politiky?
Správně, příliš málo jsme naslouchali Východoevropanům. To dnes němečtí politici rétoricky přiznávají, ale stále si to příliš málo berou k srdci. Smysluplný průsečík pro Západoevropany a Východoevropany vidím v budování nového evropského mírového řádu a také v obnově Ukrajiny a jejím sbližování s euroatlantickými institucemi. V těchto otázkách potřebuje Německo společné vedení se státy střední a východní Evropy. Potřebnou shodu vidím zejména mezi Německem a Českou republikou, ale nyní také s Polskem..
Co Němci považují na České republice za pozitivní a co je naopak problém?
Německo a Česká republika jsou si dnes politicky, hospodářsky a společensky blíže než kdykoli předtím. To se týká například vztahu k Rusku, Ukrajině nebo budoucnosti Evropské unie. Otázky, které nás tížily po desetiletí, jako například vyhnání po válce, dnes již nejsou v popředí zájmu. Česká republika je pro Německo velmi blízkým partnerem. Měli bychom z této blízkosti vytěžit mnohem více. Německo-český strategický dialog je pro to vynikajícím rámcem.
Jakou roli hraje německé dědictví druhé světové války dnes, a to i ve vztahu k Ukrajině, EU a centristickým tendencím v dnešních mezistátních vztazích? A to nejen v politickém, ale i v kulturním a společenském ohledu?
Dědictví druhé světové války hraje pro Německo a jeho vztahy se sousedy i dnes prvořadou roli. Je dobře a je důležité, že jsme konečně korigovali náš kurz Russia first a nyní se mnohem více angažujeme ve vztahu k Ukrajině, protože ta trpěla pod nacisty stejně jako Rusko. Pro vztahy s Polskem je klíčovým projektem realizace památníku připomínajícího polské oběti po roce 1939.
Nezřídka se ozývají stížnosti, že vláda velkých politiků skončila a že současná doba nepřeje návratu charizmatických osobností. Zdá se, že je důležitější produkovat výkřiky a stále dokola zásobovat sociální média a vlastní fanouškovskou agendu než přijímat pro-myšlená rozhodnutí a stát si za nimi. Souhlasíte?
Velké výzvy, jako jsou války nebo katastrofy, podporují vzestup velkých osobností. Právě si uvědomujeme, že v takové době opět žijeme – poté, co jsme si po roce 1989 příliš dlouho představovali, že jsme ve fázi klamného konce dějin nebo mírové dividendy. Nicméně, a v tom s vámi souhlasím, podmínky dnešní demokracie nesmírně ztěžují provádění dlouhodobé a strategické politiky. Statisticky se v Německu volí jednou za čtvrt roku, vezmeme-li v úvahu zemské volby. Tuto cenu za demokracii nemilosrdně využívají populisté a nacionalisté.
Jak osobně hodnotíte éru tří německých kancléřů, Helmuta Kohla, Gerharda Schrödera a Angely Merkelové?
Pro mě byl Helmut Kohl tím největším z nich. V roce 1989 se povznesl sám nad sebe. Jasně rozpoznal příležitost ke sjednocení a rozhodně jí využil. Zároveň pochopil, že sjednocení Německa musí být doprovázeno silným impulzem pro evropskou integraci, aby nehrozilo, že se vrátíme do éry národních států. To tehdy vedlo ke vzniku eura. Schröder měl také velké zásluhy. Reformoval sociálně tržní hospodářství v Německu a poskytl masivní podporu našim středo- a východoevropským sousedům při jejich sbližování s EU. Jeho politika vůči Rusku však katastrofálně ztroskotala. Dodnes působí jako lobbista a apologeta Vladimira Putina. Angela Merkelová byla vysoce efektivní krizovou manažerkou, která v těžkých vodách držela Evropu pohromadě od krize eura až po pandemii. Nebyla však vizionářkou. Ještě musí vysvětlit, proč Putina prohlédla lépe než kdokoli jiný, ale přesto nevyvodila potřebné závěry. Myslím tím snížení energetické závislosti a posílení bundeswehru.
Sdílíte názor, že se mladí Evropané obávají blízké budoucnosti z hlediska ekonomických problémů, válečných konfliktů nebo tzv. klimatické krize? Dá se s tím něco dělat?
Těmto obavám dobře rozumím a mnohé z nich sdílím. Je však také třeba vidět, že historie se často vyvíjí zcela jinak, než se očekávalo. Obavy z budoucnosti nejsou nic nového, i za mého mládí se objevovaly apokalyptické předpovědi, například o jaderné válce uprostřed Evropy. Moje rada zní: angažujte se v politice! Mladí lidé, kteří dnes vedou kampaně za integraci Evropy nebo ochranu klimatu, jsou pro mě vzorem.
Šlechtický duch tradic, konzervativních hodnot a rodiny, který je často v popředí zájmu nejen šlechty, stále ovlivňuje mnoho společenských oblastí. V čem vidíte význam starých elit pro budoucnost? Jaké vlastnosti jste svým dvěma synům vštěpoval do života?
Důležité je, abychom se politicky postavili nejen za naše zájmy, ale i za naše hodnoty. Bez společných hodnot nemá Evropa budoucnost. Musí to však být hodnoty současné. Svým synům jsem se snažil předat toleranci a úctu k jinak smýšlejícím lidem a společenskou zodpovědnost. Oba dva již léta pomáhají zdravotně postiženým a sociálně znevýhodněným. To mě těší a jsem na to hrdý.
Tento článek vyšel v pátém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
