Angelika Ridder. Foto Björn Steinz, Goethe-Institut.
Při různých příležitostech vyzdvihujete dobrou zkušenost s Čechy. Zaznamenala jste cosi jako národní povahu a jakých odlišností jste si v Česku a u východoevropských spolupracovníků případně všimla?
Na obyvatele hostitelské země lze při jejich poznávání pohlížet z různých úhlů pohledu. Pohled Goethe-Institutu pochopitelně není čistě hospodářský, ani výhradně politický, nýbrž je kulturně-politický a kulturní. A i s ohledem na to jsem si všimla – a nejde to na vrub diplomacie, nýbrž je to myšleno upřímně – jednak té neuvěřitelně bohaté historie, která není patrná jen v Praze, nýbrž v každém kraji, a samozřejmě také oné provázanosti celé středoevropské historie. Zaujal mě velký zájem Čechů o Německo, a to nikoli jen z hospodářských důvodů, ale skutečně i co se týče kultury. Mám na mysli zájem o knižní tituly včetně těch od mladých autorů, o divadlo a filmy.
Povahové rysy spjaté s Poláky nebo Slováky je pro mě těžké posuzovat už proto, že jsem s nimi byla převážně jen ve zprostředkovaném kontaktu, takže bych se raději držela Čechů. Nešlo si nevšimnout jejich výrazného zájmu o sport. Češi jsou národ, který se mnohem více než Němci zajímá o lední hokej.
K otázce po národních povahách bych ale také poznamenala, že v Evropě, ale dílem i mimo ni, předurčuje mnohá podobenství i rozdíly spíše to, jak člověk vyrůstal, co jej ovlivňovalo. Například člověk původem z malého města ze Severního Porýní-Vestfálska nebo z okolí Drážďan se svým uvažováním bude možná více odlišovat od rodáka z velkoměsta typu Hamburku, který vyrůstal v kosmopolitním prostředí, a rodiče jej posílali za přáteli do ciziny. Takže rozdíly v Evropě nevycházejí ani tak z národních vlivů, jako spíše z konkrétního prostředí, z něhož každý pocházíme.
Pražský Goethe-Institut za vašeho působení oslavil 30 let a u té příležitosti nabídl, jak jste sama řekla, velice osobní vzpomínky svých spolupracovníků na ona tři desetiletí. Čí vzpomínky vás zaujaly?
Jistě to jsou ty našeho spolupracovníka pana Richarda Frýborta, který už více než 25 let pracuje u nás na recepci a v podstatě zažil každého, kdo za poslední tři dekády Goethe-Institutem prošel. Moc ráda jsem si je přečetla, jsou skvělé. Zajímavé jsou samozřejmě i vzpomínky zakládajícího ředitele Jochena Blosse už jen proto, že zachycují atmosféru jedinečného období, které provázel obrovský zájem o dění v německé kultuře. Ten po následující tři desetiletí přirozeně přetrvával, nevyhnutelně se ale stal běžnou součástí života v zemi, jejíž obyvatelé už mohli cestovat. Na počátku, kdy cestování do zahraničí přeci jen ještě nebyla žádná rutina, pro ně nově zřízená pobočka Goethe-Institutu v Praze představovala zvláště vítanou příležitost vidět představení německých divadel nebo osobností, které tu nemohly mluvit a nebylo možné je sem zvát. Pan Bloss popisuje onu jedinečnou dobu po Sametové revoluci, která skýtala příležitost k mimořádným setkáním, jimž nahrávalo i to, že do otevřené Prahy přijížděly významné osobnosti z celého světa. Dnes už je jiná situace.
Tým Goethe-Institutu v České republice. Foto Petr Machan.
Goethe-Institut v Česku představuje v rámci projektu Terra litera mladé německé autory a zprostředkovává jim tvůrčí rezidence v klášteře Broumov. Vzbudila tato iniciativa zájem vydavatelů či zvídavost českých autorů a příznivců literatury?
To ano. Navzdory koronaviru se po dlouhé přestávce zrovna podařilo přivézt dalšího z autorů, Mariusze Hoffmanna, takže tento úspěšný projekt, který se těší velkému zájmu, pokračuje. Měřítkem úspěchu je i to, že se daří navazovat kontakty jak s českými spisovateli, tak i s nakladateli, což je hlavní smysl těchto tvůrčích rezidencí. Během nich se tvůrci sžijí s danou zemí a díky jakkoliv jen skrovnému stipendiu mají prostor na svou práci a vytváření zmíněných vazeb v hostitelské zemi. Jejich tituly představil knižní veletrh v Lipsku a tuším, že některé z nich se dočkaly i české mutace.
Čeští autoři ve svých pracích odkazují na Německo nebo k němu mají osobní vazbu, básníci tu a tam vkládají německé pasáže, Kateřina Rudčenková a další četli své básně v Berlíně. To ukazuje na existující potenciál, který by jistě také mělo smysl podpořit. Nezvažovali jste něco takového?
Goethe-Institut představuje v Česku německé autory. Iniciativa, kterou zmiňujete, by asi byla na české straně, kdy by jistě šlo obdobnou akci spustit i v Německu a pozvat na ni české autory. Goethe-Institut se ovšem angažuje v oblasti, kterou bychom mohli nazvat německou zahraniční politikou na poli kultury. Při tom nicméně vznikají vazby, které mohou usnadnit přípravu podobné akce v Německu.
Přivezli jste výstavu o Erice Mann – ženě, která při Hitlerově mocenském vzestupu apelovala na občanskou společnost, aby proti němu bojovala i bojkotem německého zboží. S tématem přicházíte v době, kdy byl zaveden nový sankční režim EU, který umožňuje postihovat porušování lidských práv například v Rusku nebo na Ukrajině. Je to náhoda, nebo Eriku Mann připomínáte právě v souvislosti s ohrožením demokracie?
Úplnou náhodou se podobné iniciativy jistě nedějí. Nepřipomínáme si významné osobnosti, jakou byla Erika Mann, jen pro samotná výročí, nýbrž právě kvůli jejich zásadnímu významu a přesahu pro dnešní společnost. Zájem o tuto výstavu je patrný i v médiích – referovala o ní televize, rozhlas i různé deníky. Svědčí právě o významu, který tato osobnost má i v současnosti. Nejde tedy o žádnou náhodu, i my pochopitelně chceme být aktuální. Goethe-Institut kromě podpory německého jazyka podporuje také evropskou soudržnost a ideu občanské společnosti, což máme na zřeteli v řadě projektů: od článků na domovské stránce našeho webu přes panelové diskuze až po účast na konferencích. Jednou z nich je Prague Populism Conference, která se bude konat 17. až 19. května.
Jeden z projektů jste zaměřili na fake news – nástroj současné hybridní války. Jak si Německo a země vašich současných působišť vedou v boji s informačními útoky?
To je velké téma, které mimo jiné připomíná naléhavou otázku vlastnictví resp. financování médií. Napříč mediatypy se ukazuje, že je lepší, když má nějaké médium více vlastníků. Zároveň ale platí, že soukromé stanice jsou nepostradatelné. Je důležité, aby se příjemci informací neuzavírali do svých sociálních bublin, nýbrž aby namísto utvrzování se ve vlastním názoru vyhledávali kritickou polemiku.
Koronavirus zavinil citelný propad příjmů Goethe-Institutu, který jste zmírnili online-aktivitami. Významným zdrojem jsou jazykové kurzy. Jaká je účast na těch konaných na dálku oproti těm řádným?
Zaznamenáváme mírný pokles. Po většinu loňského roku byla účast stabilní, na podzim však o čtvrtinu klesla. Má to co do činění i s nejistotou ve společnosti. Lidé si říkají, když nemohu do Německa na praxi, proč bych měl pracovat na své němčině a vynakládat na ni peníze? Další byli nuceni přejít na kratší úvazek či o práci rovnou přišli, takže studium odkládají. Obsazenost kurzů je nyní o 15 procent nižší než obvykle. Mrzí nás, že zatím nemůžeme nabízet ani jazykové zkoušky, což bude další z příčin zmíněného poklesu.
Goethe-Institut nečeká se založenýma rukama a co lze, to uskutečňuje online. Chtěla byste zmínit ještě některý z projektů, jehož si považujete?
Mně vždy vytane na mysli 23. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka z října a listopadu 2018. Zvláště se mi líbilo divadelní setkání kritiků, režisérů, a autorů německých divadelních scén, které Goethe-Institut na své náklady pozval do Prahy. Současně přijeli kolegové z Varšavy a pobaltských zemí. Ti se pak v Praze viděli s lidmi, s nimiž by jinak sotva měli příležitost se sejít. Takto se vídali bezmála týden, chodili do divadla a vzájemně se inspirovali. U toho jsem si řekla – přesně pro takovéto propojování lidí tu jsme.
Je-li řeč o Pražském Goethe-Institutu, nelze jen tak přejít jeho výjimečné sídlo, secesní nárožní dům na vltavském nábřeží. Je pravda, že kromě ikonických výhledů z oken, teras a balkonů skýtá ve sklepě i saunu?
Ano (smích), tu jsem ale nikdy nepoužila a ani se k tomu nechystám. Myslím, že několik kolegů v ní našlo zalíbení, ale pro mě to není.
Angelika Ridder
Studovala právní vědu na univerzitě v Kostnici. Od roku 1990 pracuje pro Goethe-Institut. Vedla pobočky v Oslu, Freiburgu a Paříži, kde měla i pověření pro vedení regionu jižní a západní Evropy. Po pětiletém působení jako vedoucí Oddělení centrálních služeb v mnichovské centrále Goethe-Institutu přešla do Prahy, odkud pro institut vede region střední a východní Evropy.
