🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Josef Mašín über sein deutsches Abenteuer
Jak ses, Josefe, po válce vyrovnal s tím, že němečtí nacisté zabili tvého otce, významného odbojáře generálmajora Josefa Mašína?
Němci pro nás po válce byli nepřijatelní. Proto jsme byli při naší cestě přes NDR roku 1953 mile překvapeni. Vícekrát nám během cesty pomohli, než kolikrát nás prozradili. Když jsem v roce 1956 přišel do západního Německa s americkou armádou, mladá generace Němců, kterou jsem tehdy poznal, za svoji minulost nemohla. S Německem nemám problém. Měl jsem
a mám tam dodnes hodně přátel.
Během vaší cesty do Západního Berlína jste ve složité situaci museli ve východoněmecké obci Waldow vzít rukojmího, malého chlapce Björna Grunerta, jehož rodina vám nakonec velmi pomohla. Dodnes je navštěvuješ a hostil jsi je u sebe doma v Kalifornii. Jak tento vztah vznikl?
Po skončení studené války jsem je jel hledat do východního Německa. Poprvé to bylo ještě před sjednocením v roce 1990, kdy tam ještě byly ruské jednotky. Ale nemohl jsem je najít. V roce 2001 natáčela o naší skupině německá televize ARD dokument Der Luckauer Krieg. Producenti celý měsíc v Braniborsku zjišťovali, zda o tomto případě ještě někdo něco ví. Rodinu Grunertovu sice vypátrali, ale nikdo s nimi nechtěl mluvit, protože ještě jedenáct let po sjednocení měli obavy přiznat, že nám tenkrát pomohli. Nakonec jsem jim zavolal, mluvil jsem s maminkou Björna, která byla velmi překvapená. S Björnem jsme dodnes přátelé, voláme si téměř každý týden a navštěvujeme se. Když jedu za ním do Waldowu, přespávám v ložnici na místě, kde byl v roce 1953 náš úkryt.
Dozvěděli se tenkrát, že se vám podařilo uprchnout do Západního Berlína?
Věděli to, protože kdybychom byli chyceni, bylo by to veřejně prezentováno. Měli jsme také domluvené heslo, které stanice Free Europe a Freies Berlin odvysílaly.
Tvoje babička Emma byla napůl Němka, dokonce vás tři v dětství zachránila před německou převýchovou, když byl váš otec ve vězení a matka zatčena. Při vašem útěku přes NDR v roce 1953 jsi ale moc německy neuměl. Kdy ses německy naučil?
Moje babička byla z česko-německé rodiny a neuměla do svých 21 let česky. Její tatínek byl státní zaměstnanec, takže se doma muselo mluvit německy. Já jsem němčinu uměl, ale s velice silným přízvukem. Během války jsme měli němčinu povinně ve škole. Takže všichni jsme se německy domluvili, ale nejlépe z nás Václav Švéda. Toho jsme ale po přestřelce v Uckru museli nechat na místě. Ale s rodinou Grunertovou jsme se domluvili bez problémů.
Máš nebo měl jsi nějaké výčitky kvůli perzekucím, které zažila vaše rodina kvůli tvému a bratrovu odchodu?
Já si žádné výčitky nedělám. Maminka, strýc a další lidé dělali všechno s plným vědomím rizika a podporovali nás.
Téměř 70 let jsi v Česku nebyl. Vloni jsi ani nepřijel na otevření Památníku tří odbojů v Mašínově statku v Lošanech. Senátor Hilšer tě spolu s ostatními členy skupiny bratří Mašínů letos opětovně navrhl na státní vyznamenání. Pokud by ti jej prezident Pavel udělil, jel bys pro něj do Česka?
Je to velice hypotetická otázka, ke které se nikdy nevyjadřuji! Když řeknu, že bych ho přijal, všichni si budou myslet, že Mašín chce vyznamenání. Já žádné vyznamenání nechci. Když řeknu, že ho nechci, budou tvrdit, že jsem uražený, protože ho nedostanu. Prezident už ostatně řekl, že nám ho nedá. Dobré je, že naše sestra Zdena, která se o statek dlouho soudila, dala na památník k dispozici část budovy. Ale není v pořádku, že to většinově financovala. To je, jako kdyby si člověk stavěl pomník sám sobě. Je to ostuda, že ho musí stavět naše rodina. V tomto formátu je památník sice dobře udělaný, ale až odejde generace lidí, kteří o to mají zájem, pomalu to vyprchá. Milan ještě chodil na besedy do škol, ale nyní existují úplně jiné zdroje informací. Informovat o odboji je úkolem státu, ne naší rodiny. Zdena má na to jiný názor, ale v komunismu prožila 40 let. Já jsem žil v jiném prostředí a s bratrem Radkem jsme v tom byli zajedno.
Myslíš, že Německo se se svou nacistickou minulostí vyrovnalo dostatečně?
Díky sjednocení se určitě vyrovnalo lépe s komunistickou minulostí než Česko. Například z armády museli odejít všichni východní Němci s hodností vyšší než major.
O tobě, respektive o vaší skupině, bylo napsáno několik knih. Které si vážíš nejvíc?
Nejpřesnější je anglická kniha Gauntlet, kterou napsala moje dcera Barbara. Její český překlad Odkaz už není tak přesný. Já, Ctirad a Milan jsme své zážitky sepsali hned po příchodu do Ameriky. Plno věcí jsme ale nevěděli. Ani jsme je nechtěli vědět pro případ, kdyby nás chytili a vyslýchali. Dokonce jsme do našich vzpomínek napsali schválně jiné názvy vesnic, kde jsme se schovávali. Z obavy, aby někdo nebyl při vyšetřování postižen. Teprve ARD získala v roce 2001 spisy od Stasi a od Volkspolizei, kde jsme se sami dozvěděli bližší detaily naší cesty.
Neuvažuješ o napsání vlastní knihy vzpomínek?
Ne. Je úplně jiná doba. Historii, která se opakuje, by ale lidé měli znát. Marxismus je bohužel základ všeho zlého. Nyní už to není komunismus, ale wokismus s marxistickými prvky.
Sleduješ německou politiku?
Sleduji a tečou mi slzy. Nedávno jsem potkal při přestupu na letišti v Německu americké vojáky, kteří byli v civilu. Ptal jsem se jich proč a dozvěděl jsem se, že nesmí provokovat uniformami! V Německu, které Americe dluží za demokracii. Byl jsem tu na vojně mezi lety 1956 až 1959. Pak jsem se sem vrátil a žil jsem tu 18 let. Nejlepší bylo Německo za Adenauera, Erharda a dalších, protože bylo jiné než dnes.
Momentálně vstupuje do kin film Bratři, tedy 70 let od vašeho odchodu do zahraničí. Vím, že jsi viděl předem scénář a autoři ti promítli konečnou verzi. Jak to vnímáš?
Když jsi tzv. veřejná osobnost, nemůžeš s tím nic dělat. Chtěl jsem, aby náš příběh podali filmaři tak, aby lidé pochopili, proč jsme odešli. V první vlně emigrace v roce 1948 i ve druhé roku 1968 odešlo 95 procent lidí s úplně jinou motivací. My jsme nikdy nechtěli zůstat v USA, ale stalo se. Nešli jsme tam vydělávat peníze, ale chtěli jsme se vrátit a bojovat proti komunistům. Když jsme se ocitli v Erlangenu na debriefingu u Američanů, prošli jsme několikrát detektorem lži, takže bylo jasné, že nelžeme a chceme jít zpět do Československa. Chtěli nás poslat zpátky, protože jsme měli kontakty i na odboj v armádě. Nejdříve jsme ale chtěli osvobodit Vaška Švédu, který měl být tehdy v nemocnici v Chotěbuzi. Byli jsme si jistí, že to zvládneme, ale Američané nás měli za blázny. Navrhli jsme, aby nás vysadili z letadla nad Českem, což rezolutně odmítli. Chtěli nás převést přes hranici, ale s tím jsme nesouhlasili zase my. S Radkem jsme už viděli dost obětí tzv. převaděčů. Bohužel jsme se tehdy nedohodli. Během několika dní jsme v Mannheimu narukovali do americké armády, přísahali a odjeli s bráchou lodí do Ameriky. Oba jsme mluvili slušně anglicky, proto jsme šli rovnou do Fort Dix na výcvik, Milan musel ještě předtím absolvovat jazykový kurz.
Ale vraťme se ještě k filmu Bratři…
Film jsem ještě neviděl, ale scénář napsal podle všeho dobrý scenárista Marek Epstein. Autory a filmového režiséra Tomáše Mašína jsem vzal dvakrát do Uckra a Waldowa. Přesto to bohužel částečně vypadá, jako bychom to tenkrát jako kluci dělali z legrace. Jen málo lidí, třeba historik Pavel Žáček, berou naši minulost vážně.
Žiješ už dlouho ve Spojených státech, s manželkou mluvíte anglicky. Je u vás doma ještě přítomný nějaký německý element?
Mám rád německé jídlo, hlavně buřty. Když jsem v Kolíně nad Rýnem, zajedu si do Mnichova k františkánům. Dám si tam polévku s játrovými knedlíčky, podsvinče, a dokonce mají někdy i svíčkovou.
Děkuji za rozhovor a přeji ti pevné zdraví!
Tento článek vyšel v pátém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
