🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Mojenka: Ein Buch über den Verlust in der Familie mit den Augen eines Kindes
Hrdinkou je desetiletá Magdalena, obdivovatelka lesa, zvířat a rostlin, které maminka říká láskyplně „Mojenka“. Když do jejího bezstarostného života náhle vtrhne maminčina vážná nemoc, stane se právě příroda terapeutem. Působivý příběh, vyprávěný školačkou, souzní se snovými ilustracemi výtvarnice Andrey Tachezy. „Mojenka je pro mě srdeční záležitost. Myslím, že ilustrátorům se nestává často, že by při čtení rukopisu slzeli. I proto byla pro mě práce na ilustracích tak hezká. Protože je kniha určena pro starší čtenáře, než pro které většinou pracuji, zvolila jsem i trochu jiný způsob vizuálního jazyka: ilustrace na dvoustranách spojují situace z daného úseku vždy v jeden celek,“ popisuje setkání s výjimečnou knížkou výtvarnice Andrea Tachezy.
Kapitola: První podzim
„Mojenko,“ začala maminka zvláštním hlasem. „Chceme ti s tátou něco říct.“
Honem si promítám v hlavě, co jsem asi provedla. Kde jsem nechala něco vylitýho nebo zkažený svačiny za topením. Jestli jsem nenahlásila nějaký blbý známky z nějakejch zeměpisů. Jestli si úča nestěžovala, že se nedružím s třídou. Jestli si naši nemyslej, že mám s něčím problém.
Konečně na to přijdu: „Já vím. To smetí. Zapomněla jsem ho vynést,“ vzpomněla jsem si pozdě. Maminka se občas zlobí, že doma nepomáhám, a zrovna smetí je na mně. Mám si všimnout, když je koš plnej, a vynést ho. Ale oni sedí, hlavy mají skloněný a mlčej. Zkusím teda jinou: „Ta trojka z češtiny? Já jsem se snažila. Jenže jsem tam neměla čárky nad ú, dvakrát. A ještě jsem napsala malý p ve slově Pražan, protože mi to připadlo, že je to špatně, že správně má bejt Pražák, to bych napsala velký P, ale takhle mi to zdálo, že to je schválně. Jako chyták. Ale nebyl to chyták. Tak mám trojku, no.“
Táta se zhluboka nadechne. „Madlenko, máma je nemocná, víš. Za tejden bude muset do nemocnice a chvilku si tam poleží. A pak se bude léčit.“
„Jak nemocná? Jak léčit? Co ti je, mami?“ začnu natahovat, protože si všimnu, že tátovi se chvěje hlas, takže je to špatný. „Tak, mami!“ slyším se, jak křičím. „Je to něco vážnýho?“ Já přesně nevím, co by mohlo bejt vážnýho, ale rozhodně, rozhodně se to nesmí stát mojí mamince. Vážnýho teda nic!
„Sedni si tady ke mně, Mojenko. Chtěli jsme ti to říct, teprve až to bude úplně nutný a jistý, víš. Nechtěli jsme ti nic nalhávat, to zas ne. Já teď půjdu za pár dní na operaci, nic strašnýho. A ty za mnou budeš chodit na návštěvy do nemocnice a nosit mi pomeranče, který já nebudu jíst, jo? A pak budu asi nějakej čas doma, tak si budeme prohlížet tady ten atlas, co jsem ti koupila, podívej.“ Máma mě houpe na klíně jako malou a táta dá ruku na knížku, která celou dobu leží na stole vedle slánky a pepřenky, který jsou trochu mastný od těch našich rukou, co si je z toho stolu berou, a já se přistihnu, jak zase nevnímám a mám zaostřeno na ty mastný otisky prstů, a na chvilku se mi tak uleví od toho napětí, co je v kuchyni. Prostě tam nejsem.
A maminka přede mě po tom stole postrčí tenhle krásnej atlas, Lexikon lesa, a je v něm úplně všechno o našem běžným lese, co je obvyklej dneska ve střední Evropě. O rostlinách, bylinách, o hmyzu, ptácích, šelmách, o vysoký, to jako o vysoký zvěři lesní, co u nás žije, o pavoucích a o myších, dravcích a houbách. O všem, prostě! Jsem z tý knížky úplně na větvi, okouzleně listuju a nemůže se jí nabažit. Jenže jenom naoko. Snažím se dělat, že se soustředím na atlas, aby maminka věděla že s ní hraju její hru – dobře vím, že ta knížka má akorát odvést moji pozornost, abych zapomněla, o čem se tu mluvilo. Ale on je ten atlas opravdu zajímavej, plnej fotek, nákresů, malejch okýnek s informacema o zvířatech, všechno tak akorát, a přitom to z dětí nedělá pitomce, co o přírodě nevěděj vůbec nic. Má 590 stránek, ten Lexikon, a asi 900 obrázků, to si jednou spočítám. Úplně mě to pohltí. Táta sedí a maminka vykládá. Táta se dívá pořád na jedno místo v knize, i když obracíme stránky 234, 235, 346. Písmena, černý na bílým papíře, je to uklidňující. O tý mámině nemoci se už nebavíme.
Tento článek vyšel ve čtvrtém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag