Čtení na salonu madam Geoffrinové kolem roku 1755 na olejomalbě Aniceta Charlese Gabriela Lemonniera z roku 1812. Foto: Wikipedia, Public domain
„Typický salon se zrodil na začátku 17. století ve Francii. Za salon lze považovat společenství, v jehož centru je osobnost saloniérky – charismatické ženy, která je intelektuálně na výši, má chuť podněcovat rozkvět kultury a v neposlední řadě je finančně zajištěna,“ popisuje teoretička kultury Patricie Ebelová pro pořad Historie.cs a dodává, že taková žena měla většinou po svém boku muže, lva salonů, který pomáhal takové akce spolupořádat.
O salonech se tvrdí, že jsou vynálezem žen za účelem vytvoření veřejného prostoru v soukromé sféře. Díky tomu, že se ženy mohly začít účastnit veřejného života a uplatnit se i jinde, než v domácnosti, se salony staly také prostředkem emancipace žen, prostorem k sebevyjádření, ke svobodnému rozhodování, ale také prostorem pro prosazování ženských práv.
Forma společenské události nazývaná jako „salon“ je označením pro kultivované způsoby setkávání za účelem nezávislé konverzace pod taktovkou inspirativní ženy. Mimo Francii ale nebylo podmínkou, že by salon musela vést výhradně žena, protože pozice Francouzek se v době vzniku a rozvoje salonů značně lišila od postavení žen jinde v Evropě. Ženy z aristokratické vrstvy se staraly zejména o rodinu a neměly – tak jako svobodomyslné Francouzky – prostor pro jiné aktivity. Roli hlavního hostitele v takovém prostředí tedy bral často na svá bedra i muž. Tak tomu bylo pravidelně i na našem území.
Salony pořádala jak šlechtická, tak měšťanská vrstva. Nebylo ale výjimkou, že se šlechtických salonů účastnili také bohatí měšťané, protože žádný ostrý předěl mezi salonem šlechtickým a měšťanským neexistoval. A právě měšťané byli ti, kteří určovali směr salonů a přispívali k jejich rozvoji. Měšťanské salony, kterých se účastnila vlivná vrstva podnikatelů, továrníků, úředníků či lékařů, totiž zásadně formovaly českou národní identitu a vlastenectví.
Ať už salon pořádala žena či muž, vždy šlo o renesančního člověka, který dokázal zajistit zázemí pro otevřené diskuze, včetně prostoru pro umělecké projevy. Mezi ty nejčastěji patřila hudba, literatura a divadlo. S jistotou lze tedy tvrdit, že to byly právě salony, které přispěly k rozvoji společenského a uměleckého života.
A právě na tuto tradici chce navázat i Salónek Lucie Šilhové, který má premiéru 2. listopadu v Art & Event Gallery v posledním patře domu Černá labuť v Praze. Vstupenky jsou ještě k dispozici.
