Vůdce SPD Olaf Scholz. Foto: Shutterstock
Překvapení se přesto konalo – nejvíce hlasů, byť jen těsně, podle předběžných výsledků získala SPD v čele Olafem Scholzem. Ale je to skutečný vítěz? Stejná otázka by přitom platila i při vítězství CDU/CSU. O tom, kdo povládne, rozhodne někdo úplně jiný. Totiž druhá liga – FDP a Zelení. Angela Merkelová, v tuto chvíli stále nejpopulárnější politička v zemi, po sobě (bohužel) zanechala totální volební chaos.
Z televizních záběrů se zdálo, že vůdce SPD Scholz slavil, jeho rival z CDU-CSU Armin Laschet odcházel se spadlým hřebínkem. Taky byste tak odcházeli. Jestliže před pěti lety Merkelová vybojovala pro svou stranu 33 procent hlasů, jinak často žoviální Laschet byl v pondělí rád za 24,1 procenta.
Historicky vzato, tak špatného volebního výsledku dosáhla CDU naposledy v roce 1949. Na druhou stranu – průzkumy z posledních týdnů přisuzovaly Laschetovi jen okolo 20 procent. Takže vlastně prohrál–neprohrál.
Lídr CDU/CSU Armin Laschet. Foto: Shutterstock
S Olafem Scholzem se to má přesně naopak. Průzkumy stranu dlouhodobě srážely na 20 procent, chvílemi ještě níže, tento “nemastný neslaný” politik (a ministr financí v Merkelové vládě) přesto nakonec vydoloval překvapivý úspěch. Doslova jej “vyrubal”. Zeptejme se opět dějin, zda je to triumf slavný či neslavný. Platí to druhé. Předběžný oficiální výsledek 25,7 procenta je třetí nejhorší výsledek pro SPD od války. “Vítěz” měl důvod k oslavám hlavně proto, že unikl hrobníkovi z lopaty.
Kdo z dvou hlavních rivalů sestaví vládu? O tom rozhodne někdo úplně jiný. Totiž Zelení v čele s Annalene Baerbockovou (předběžný výsledek bezmála 15 procent je ten nejvyšší, jakého kdy dosáhli) a liberální demokraté (FDP – cca 11,5 procenta). Ti první mají blíže k SPD, ti druzí k CDU. Je proto s podivem, že vůdce FDP (a osobní přítel Lascheta) Christan Lindner chce zahájit povolební jednání právě se Zelenými. Jakoby se právě podle jejich schůzky mělo začít schylovat k “semaforu” nebo k “Jamaice”.
Semafor
V Německu tomu termínu každý rozumí – jde o koalici rudých (SPD), žlutých (FDP) a Zelených. Existuje k němu jen jedna teoretická alternativa, totiž “temně rudá” (SPD+Zelení+Linke), ale krajní levice je s 4,9 procenta těsně pod pětiprocentní hranicí. Místo ve Spolkovém sněmu má nicméně zajištěno, protože strana získala tři přímé mandáty. I tak je ale její ztráta jednou z nejpovzbudivějších zpráv z těchto voleb, neboť Linke v minulých volbách dosáhli téměř 10 procent.
Tou druhou nejlepší zprávou je, že extremistická AfD získala jen okolo deseti procent, tedy o třetinu méně než před čtyřmi lety. Bodovala prakticky jen v Sasku a Durynsku, tedy v bývalé NDR. A Linke? Při tomto volebním výsledku by to na sestavení temně rudé většiny nestačilo.
Zato takzvaný Semafor je ve hře a zřejmě v ní dlouho zůstane. Zelení a SPD mají k sobě zatraceně blízko, hrálo by se o to, co nabídnout FDP, aby se vzdala role tradičního spojence CDU (když navíc Lindner a Laschet spolu vycházejí tak dobře). Levicové strany by musely činit obrovské ústupky, jenže jejich vůle po moci je tak silná, že je činit klidně budou – zapomenou na daň z majetku, na vyvlastňování majitelů obytných komplexů, nezvýší daně pro podnikatele a budou ochotni šlápnout na dluhovou brzdu.
Jamaika
Opět termín, který není třeba nikomu v Německu vysvětlovat: Zelení, CDU (tradičně černá barva) a žlutá (FDP) – přesně jako vlajka středoamerického státu. Laschet má v tuto chvíli naprostou stejnou šanci sestavit vládu jako vítěz Scholz. Nejen s FDP, ale ani s Baerbockovou nemá Laschet zrovna špatné vztahy. Jisté je, že by musel Zeleným hodně ustupovat, čímž by si ovšem rozzlobil FDP.
Tu si usmíří nejspíše tím, že Lindnerovi (FDP) nabídne CDU křeslo ministra financí – ovšem konkurenční Semafor může učinit totéž. Karty jsou rozdány tím nejkomplikovanějším způsobem, jaký si lze představit. Smutnou zprávou pro “Jamaiku” je i to, že veřejnost si přeje Semafor – 55 procent Němců podle průzkumů preferuje vládu vedenou Scholzem, Lascheta chce za kancléře jen 36 procent občanů.
Jamaiku by navíc musela schválit stranická konference Zelených, jejíž reprezentace i voličstvo se kloní spíše doleva. Cena, kterou by CDU a FDP musely za Jamaiku zaplatit, se zdá být vysoká – od rychlostních limitů na dálnici, přes zavedení minimální mzdy, legalizaci konopí, schválení dvojího občanství až po urychlení ukončení těžby uhlí před rokem 2038.
Proč odchází Angela?
Armin Laschet nemá navíc ani podporu všech spolustraníků. Nabízí se otázka – proč vlastně Angela Merkelová odchází dobrovolně z postu kancléřky, když si nedokázala zajistit důstojného pokračovatele (Laschet se např. smál do kamery při přímém přenosu projevu prezidenta Steimeiera z obcí postižených katastrofálními povodněmi), zůstává nejoblíbenější političkou a většina Němců by si přála její pokračování ve vládě?
To ví jen ona sama. Povolební jednání se každopádně potáhnou tak dlouho (to se zdá být jisté), až se zdá být vysoce pravděpodobné, že příští novoroční projev pronese v roli kancléřky stále ještě Angela Merkelová. Překoná tím rekord svého předchůdce a mentora Helmuta Kohla – 16 let v úřadě.
GroKo
Zapomněli jsme zmínit poslední možnou variantu budoucího vývoje. Tím je pokračování GroKo, t.j. “velké koalice” (CDU+SPD). Koneckonců takové bylo vyústění půlročních jednání o vládě v letech 2017–2018, když se na poslední chvíli zhroutila “Jamaika”. Jak je takový vývoj pravděpodobný? Málo, říkají němečtí komentátoři. Ale proč, to vědí jen oni. Mezi oběma rivaly (Scholzem a Laschetem) nejsou žádné nepřekročitelné překážky.
Obě strany spolu vládly bez větších problémů čtyři roky. Snad jen obrovská vůle po moci ze strany Zelených je jediným bodem, který podle mínění magazínu N&N takovou variantu ztěžuje.
