Pánové, vy jste Rolls Royce, a já se vás snažím řídit

To byla první slova Carlose Kleibera, jednoho z nejvýznamnějších dirigentů všech dob, když se v roce 1989 objevil na zkoušce Berlínských filharmoniků. V orchestru se rozhostilo jemné ticho a všichni pocítili jedinečnost okamžiku. Na jednu z nejpozoruhodnějších chvil své kariéry v rozhovoru s n&n magazínem zavzpomínal Peter Brem, jenž hrál desítky let první housle v Berlínské filharmonii.

19. 7. 2021

Petere, tvoje působení u Berlínských filharmoniků zdobí mnoho superlativů. Nejenže jsi byl nejmladším členem orchestru a jedním z nejdéle sloužících, ale také jsi xkrát obletěl svět. Jen v Japonsku jsi byl 49krát! S jakými pocity vzpomínáš na den, kdy jsi se stal filharmonikem?

Zpětným pohledem to byl jeden z nejšťastnějších dnů mého života, když mi koncem ledna 1970 po prvním konkurzu nabídli místo u Berlínských filharmoniků. Tehdy mi bylo 18 let a osobně jsem ještě nemohl tušit, co tento den změní, respektive určí v mém životě. Když jsem večer letěl domů, říkal jsem si: Bože, teď se můj život ubírá jiným směrem než v mém chráněném rodičovském domě. Pomyslel jsem si, že dva nebo tři roky mimo domov nemohou škodit. Nakonec z toho bylo 49 let, během nichž jsem v tomto orchestru směl hrát.

Peter Brem jako mladý houslista. Foto: rodinný archív.

Během kariéry jsi zažil ty nejlepší dirigenty. Kteří ti nejvíce uvízli v paměti?

Mnoho nádherných koncertů jsem zažil mimo jiné s Danielem Barenboimem, Zubinem Mehtou, Marissem Jansonsem, Riccardem Mutim, Seiji Ozawou, Christianem Thielemannem, Václavem Neumannem a Claudiem Abbadem. Ale ze všech velkých dirigentů měl na můj hudební život největší vliv Herbert von Karajan. Jsem velmi vděčný, že jsem s ním jeho posledních 19 let, od roku 1970 do roku 1989, mohl pracovat. Formoval mě jako mladého člověka, stejně jako mnoho dalších mladých umělců.

Za půlstoletí však nastalo mnoho zajímavých momentů a hudebních zážitků všeho druhu, které obohatily můj život. Koneckonců jsem byl 16 let mediálním ředitelem Berlínské filharmonie a byl jsem v úzkém kontaktu s mnoha umělci a dirigenty. A udělal jsem zkušenost, že velké hvězdy, které byly publikem oslavovány a zvenčí působily dojmem neuchopitelných bytostí, byli ve skutečnosti docela normální lidé, jako my všichni.

Leonarda Bernsteina jsi ve filharmonii zažil jen týden. Ale na ten jsi nikdy nezapomněl.

Pracovní týden s Leonardem Bernsteinem byl pro mě vrcholem. Bohužel do Berlína přijel jen jednou a dirigoval Mahlerovu Devátou. To bylo v roce 1979. Ale něco ti o tom koncertu řeknu: ten Bernsteinův týden byl pro mě, fyzicky vzato, nejtěžší ze všech. Bernstein přišel na zkoušku v deset hodin dopoledne v džínách, bavlněné kostkované košili, šátku a kovbojských botách. Posadil se na židli, položil nohy na notový stojan a začal mluvit. Mluvil a vyprávěl o svém fascinujícím životě, bylo to tak vzrušující, že jsme do normální přestávky stále nezahráli ani notu. O přestávce pak proběhl hovor mezi Bernsteinem a vedením orchestru o prodloužení zkoušek před koncertem… což byla praxe do té doby neslýchaná. Mahlerova Devátá je podle mého názoru jedním z nejtěžších hudebních děl vůbec. Po tom týdnu jsem byl tělesně k.o., ale to období bylo nejen jedním z nejintenzivnějších, nýbrž také nejbohatších v mém životě. Koncerty byly hudebním vrcholem pro orchestr i publikum.

Bernstein byl opakem Karajana. Ten byl již starším pánem, klidný, vyrovnaný, přátelský – tedy když zrovna neměl špatnou náladu – a v hudbě nebyla řeč jeho těla pohybově příliš výrazná. Ale o to větší bylo Karajanovo fyzické charisma. Ten fenomén se těžko vysvětluje, zažijete ho jen tehdy, když sedíte před ním, s těmi několika málo výrazy tváře, které ukazuje – protože vždy dirigoval se zavřenýma očima. Když jsou oči zavřené, zbytek těla ze sebe musí vydávat mnohem víc, než když mohu animovat a působit očima. Je jasné, že mu šlo především o hudbu. Bernsteinovi samozřejmě také, ale to byl excesívní člověk. Víme, že měl rád whisky, že hodně kouřil a nebránil se ani jiným požitkům, ale jako umělec byl jedinečný. Sám jsem ho po koncertě zažil jako skvělého jazzového pianistu, byl úžasně úspěšný skladatel, vynikající klasický pianista a dirigent světové úrovně. Karajan byl v rámci klasické hudby všestranným umělcem, ale Bernstein byl alfa-umělec.

Vpředu Herbert von Karajan, vlevo Peter Brem, vpravo Hans Joachim Westphal. Foto: rodinný archív.

Hráli jste po celém světě, ale láska k Praze mi u vašeho orchestru nepřipadá nijak zvlášť silná. Za tu dobu, co tě znám, jste byli v Praze jen dvakrát.

Politika jistě hrála svou roli, a samozřejmě je tu problém financí. Je však na politicích, aby v budoucnu podporovali Česko jako hudební zemi. V Praze máte světoznámý festival Pražské jaro. Ale proč se městu nepodařilo získat krásný koncertní sál?

Díky, že to říkáš tak otevřeně, protože to vidím stejně. A otázka ohledně koncertního sálu je více než oprávněná.

Česká hudba je neuvěřitelně lidská, blízká obyčejným lidem, čeští hudebníci a skladatelé hrají již po staletí ve světě velkou roli. Kdyby se právě teď otevírala nová hudební síň, například Dvořákova filharmonie, zahajovacího koncertu by se jistě rádo účastnilo mnoho světově proslulých souborů. Sir Simon Rattle od nás odešel do Londýna, ovšem s tichou nadějí, že on nebo město Londýn získá dobrý koncertní sál. Pak přišel brexit a politici se rozhodli proti stavbě. Na rozdíl od Mnichova, kde se Marissi Jansonsovi, kterého si velmi vážím, podařilo po letech vyjednávání získat vlastní koncertní sál pro Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu. Jeho otevření již bohužel nestihne. Jansonsovým nástupcem byl zvolen Sir Simon Rattle, který bude jistě dirigovat při slavnostním otevření.

Peter Brem působil v Berlínské filharmonii od roku 1970. Foto: rodinný archív.

Mezitím se v Praze našlo vhodné místo, ale když jsem se ptala, jak daleko projekt pokročil, bylo mi řečeno, že odpovědní lidé nyní přemýšlejí o tom, co by takový dům pro město vlastně znamenal, jak by fungoval, kdo by se o něj staral, kolik by stál a zda má vůbec smysl utrácet tolik peněz.

Ano, to se stává často – politika má přednost před kulturou. Je to problém v Evropě i v Americe. Politici se rádi chlubí kulturou, ale ne všichni chápou, že kultura není jen zábava a emoce, ale také duchovní potrava. Někteří z nich pochopili, že musí vybudovat hudební sál, ale nikdo neví, co se má dít potom. Kultura stojí peníze a nemůže se sama zaplatit, je to vždy doplňková činnost. Nejdůležitější kulturní zařízení v Berlíně byla dotována ještě před pandemií. Kulturní hvězdy jako Anne-Sophie Mutterová, Daniel Barenboim nebo Anna Netrebková dostávají za večer nejméně 50 000 eur. Kdo by to měl platit? V tom spočívá problém. Často rozhodují lidé, kteří klasickou hudbu nepotřebují, nerozumí jí a nemají pro ni cit a ptají se, proč musíme vydávat tolik peněz. Politici musí být připraveni utrácet za vlastní kulturu, a to nejen v Praze. 

Anne-Sophie Mutterová nedávno prohlásila, že politici v éře korony pohrdají kulturou. Souhlasíš s ní?

Je vždy snazší chválit nebo kritizovat, když jste světová hvězda. Výroky opravdu slavných lidí slyší politici více, než když je řekne „normální“ člověk. Bylo jí 13 let, když se zúčastnila konkurzu v Berlínské filharmonii u Herberta von Karajana. A jak všichni víme, ten konkurz byl začátkem její světové kariéry. Tehdy by ji asi nikdo neposlouchal, ale dnes má její slovo velkou váhu.

Knihu Petera Brema „Ein Leben lang erste Geige“ vydalo nakladatelství Rowohlt Verlag v roce 2016. Vzrušující pohled do zákulisí jednoho z nejlepších orchestrů na světě. 

Četla jsem rozhovor s Andreou Zietzschmannovou (ředitelkou Berlínské filharmonie), která řekla, že od založení filharmonie nikdy nedocházelo k tak dlouhým přestávkám v činnosti; dokonce ani v dobách světových válek a jiných pandemií. Myslíš si, že tak dlouhá uzávěrka byla opravdu nutná?

Říkám ano, ale s odůvodněním, že zdraví lidí je alfou a omegou. Zbytek nemohu posoudit. Jsou slyšet hlasy, že bychom měli být očkováni ještě několik let. Říkám si, Bože, mám být teď do konce života očkován? Na druhou stranu filharmonie po celou kovidovou uzávěrku každou sobotu večer vysílala v přímém přenosu, se skvělými dirigenty a skvělými sólisty, ale bez jediného člověka v sále. Myslím si tedy, že filharmonie využila koronavirové pauzy na maximum.

Co ti působení v Berlínské filharmonii dalo a co vzalo?

Když o tom tak přemýšlím, nevzalo mi vůbec nic. To, co mi to dalo, byl celý můj profesní život, a to téměř jen se samými pozitivními, někdy až senzačními hudebními výsledky. Když se dnes ohlížím za profesním životem, docházím k závěru: byl jsem a jsem šťastný hudebník!

Bylo těžké rozloučit se s orchestrem po tak bohatém životě?

Poslední tři roky před koronou pro mě byly darem od kolegů – že jsem tam ještě směl být a najít pomalou cestu ven, což je příjemnější než dostat po posledním koncertě kytici a druhý den se přenastavit od stovky k nule. Teď jsme sice zažili pandemické přerušení, ale jsem si jist, že publikum – navzdory mnoha digitálním nabídkám – cítí velkou potřebu nadále poslouchat a zažívat hudbu naživo. Mám předplatné a těším se, až se do filharmonie vrátím… jako vděčný posluchač.

„Všichni na celém světě hrajeme stejné tóny, a přesto každý orchestr a každá interpretace zní jinak,“ říká Peter Brem.

Článek si můžete také přečíst v německém jazyce.