Petra Ernstbergerová: Přála bych si, aby ve Višegrádské skupině byli právě Češi vzorem demokracie

Je mnoho věcí, které lze podniknout na podporu těžce zkoušené demokracie v Evropě. Česká vláda se mohla výrazněji vymezit vůči erozi demokracie v Polsku a Maďarsku. Češi a Němci by pak měli navzájem propojit své občanské společnosti a více mluvit o své společné minulosti a zasadit se o celonárodní vědomí toho, že zde bylo bezpráví. Klíčem k tomu je vzájemná znalost jazyků, kterou je proto třeba podporovat, myslí si jednatelka Česko-německého fondu budoucnosti Petra Ernstbergerová.

24. 11. 2021 | David Horák

Petra Ernstbergerová Foto: FB Petry Ernstbergerové

Fond, v jehož čele stojíte, nese ve svém názvu slovo „budoucnost“, bylo by ale mimořádně obtížné vynechat minulost a ignorovat přítomnost, pokud tedy chceme myslet na vyhlídky do budoucnosti. Začněme přítomností. V jakém stavu se ve skutečnosti nacházejí česko-německé vztahy na politické a diplomatické úrovni? 

Na politické úrovni jsou tyto vztahy vcelku normální. Má to ale také svoji stinnou stránku. Politika vykazuje vždy sklon k tomu věnovat se oblastem, kde to takříkajíc vře. Na straně Německa není proto pozornost věnovaná Česku tak velká, jak bych si přála. Na druhé straně představuje Německo pro Česko důležitý faktor vzhledem ke své velikosti, vzájemné ekonomické provázanosti a také proto, že mu slouží jako – svého druhu – vzor.

Uvidíme, jak se vzájemné vztahy budou vyvíjet, když už nebude kancléřkou Angela Merkelová. Ta má k České republice velmi úzký a osobní vztah.

Politika v Česku se stále mění. Přála bych si, aby bylo možné také v příštích letech otevřeně a konstruktivně diskutovat o sporných tématech týkajících se našich zemí. Pro obě by to v mých očích bylo smysluplné.

Zpronevěra unijních dotací, kvůli které byl vyšetřován tehdejší český premiér Babiš, stejně jako jeho urážky předsedkyně kontrolního výboru Evropského parlamentu, paní Hohlmeierové, sotva přispěly k našim jinak dobrým vztahům. Opakovaný bojkot snah o zastavení demontáže demokracie v Maďarsku a Polsku musel též být spíše zklamáním. 

Ano, zde byla překročena určitá hranice. Přála bych si, aby ve Višegrádské skupině byli právě Češi vzorem demokracie. Vůči Polsku a Maďarsku tu ale chybí důsledný postoj. Orbán byl velmi často na návštěvě v Praze. Česká vláda se zde mohla výrazněji distancovat, aby tak dala jasně najevo, že nesouhlasí s erozí demokracie v Maďarsku. Je v tomto ohledu ale velmi osamocena. Ani Evropská unie doposud nenašla proti Polsku a Maďarsku žádná opatření, která by bylo možné účinně použít.

Často se mluví o kulturní výměně. Jak to, že jediným v Německu opravdu známým českým zpěvákem je zjevně, a to i dva roky po své smrti, Karel Gott a co se týče filmu, tak jen málokdo zná –  kromě mezitím téměř padesát let staré Popelky – ještě nějaký jiný snímek?  

Musíme rozlišovat mezi lidmi, kteří se o kulturu zajímají a dokážou se nadchnout děním v současné kultuře, a zbytkem populace. Před Vánoci běžely v Německu „Tři oříšky pro Popelku „, lidé se na film dívají znovu a znovu. Karlu Gottovi se podařilo to, že z některých jeho písní se staly šlágry. Obojí má vliv na znalost situace v Česku.

Těm, kdo se zajímají o kulturu, je však kupříkladu velmi dobře známo, že Dušan Pařízek je vynikající režisér, který svými inscenacemi obohatil divadelnictví též v Německu a Rakousku.  Právě tak je v Německu známým autorem Jaroslav Rudiš, jenž se díky románu „Winterbergova poslední cesta“ postaral o pořádný rozruch. Je tím, kdo vskutku staví mosty mezi našimi zeměmi.

Zmíněný Rudišův titul získal také podporu Fond budoucnosti … 

Rudišovu knihu jsme podpořili finančně. Fond tak učiní i nyní v případě překladu do češtiny.

Vnímáte silně, že příliš málo Čechů i Němců hovoří jazykem svých sousedů?

Ano, velmi bych si přála, aby byla jazyková výměna zejména v pohraničních oblastech Bavorska a Saska zintenzívněna. Všichni by měli mít alespoň základní znalosti obou jazyků.

Česká republika při zpracovávání bezpráví spáchaného na německé menšině pokulhává za zpracováváním válečných událostí v Německu. Nemáte pocit, že se Havlova iniciativa ve věci česko-německé deklarace, na jejímž základě vznikl mimo jiné Fond budoucnosti, skončila vlastně u ledu?

Je pravdou, že si Česko začalo uvědomovat nezbytnost zpracovávání následků nacistické nadvlády později než Německo. To bezpochyby souvisí do jisté míry i s tím, že je téma Němců a jejich vlády teroru v období Třetí říše opakovaně zneužíváno, zejména před volbami.

Zesiluje to u lidí pocit, že jsou obětmi. Pak je těžké akceptovat, že oběti byly i na druhé straně. Není možné si navzájem vystavovat účty za mrtvé. Tak to nefunguje, není to přípustné. Jde o celonárodní vědomí toho, že zde bylo bezpráví. Němci s tím začali dříve.

Jednotliví čeští politikové se už několikrát omluvili, vůle pojmenovávat násilnosti a vysídlení pravými jmény ale spíše chybí, přinejmenším v pohraničních oblastech. Jsou v této záležitosti podporovány také výzkumné projekty?

V Česku byly mezitím podniknuty významné kroky. Až do přelomu let 1997/98 to bylo téma, kterým se nebylo možné zabývat. V rámci koordinační rady, která vznikla v souvislosti s Fondem budoucnosti, bylo obtížné pohlížet bez emocí, věcně a objektivně na čas, kdy se to týkalo člověka samotného. Proto se o všem diskutovalo zorným úhlem badatelů a vznikaly srovnávací vědecké studie.

Důležité není jen umístění tabulí v Ústí nad Labem či brněnská Pouť smíření, iniciovaná někdejším primátorem města, nýbrž také to, že televize vysílala film, nalezený v podkroví jednoho domu v Praze. O jeho zveřejnění se postaral jistý mladý filmař, který tak ukázal bezpráví páchané na vyhnancích. Tím se s celou tématikou mohla obeznámit i široká veřejnost. Fond film s názvem „Odsun“ podpořil finančně, běžel i v Německu. Myslím, že je důležité, že i velké televizní společnosti přebírají v obou zemích odpovědnou úlohu.

Šéfka Česko-německého fondu budoucnosti Petra Ernstbergerová Foto: archiv Petry Ernstbergerové

Přesto se zdá, že my Češi nejsme ochotni vzít na vědomí své zločiny. Jen několik dní poté, co byl na jednom místě násilí, spáchaném na Němcích, zbudován kříž, někdo ho poškodil.  

Je nutné rozlišovat mezi Prahou a venkovskými regiony. Zde v Praze probíhá jiná diskuse, lidé jsou si dobře vědomi toho, jaká situace nastala po konci války. Toto historické povědomí ještě není na venkově tak rozšířené.

Mnoho hrobů je restaurováno, jako kupříkladu v Chebu, kde jsou na hrobech nápisy v češtině, němčině a hebrejštině. Vnímám jako velmi působivý fakt, že se na tom podílí i mladí lidé. Pracují na hrobech a vracejí jim tak znovu náležitý vzhled a důstojnost. Takové iniciativy podporujeme. Obzvláště důležitá je pro nás vzájemná výměna, při níž projekty utvářejí společně Češi a Němci. Je to totiž naše společná minulost. Tato minulost byla nejenom nevýslovně děsivá, měla také některé dobré stránky.

Vydáváme nyní knihu v němčině a češtině, která je zamýšlena jako hold obětem a přeživším nacistického režimu: „Als wäre das alles gestern gescheheN&Nbsp;- Jako by se to všechno stalo včera.“ Spisovatgelka Radka Denemarková pro ni napsala esej o společnosti a moci a známý fotograf Karel Cudlín pořídil portréty osob, o nichž se v knize hovoří. Je mezi nimi i matka Daniela Hermanna, která je jednou z přeživších.

Počet svědků té doby neustále klesá, musíme však udržet kulturu připomínání minulosti. Je nezbytné vést zejména mladé lidi k tomu, aby tyto vzpomínky zůstaly živé. Pro budoucnost je to velká zodpovědnost, a to právě i naší generace. 

Co vám je ještě drahé v souvislosti s projekty podporovanými Fondem budoucnosti?

Naším úkolem v posledních 23 letech bylo přivést lidi k tomu, aby navzájem propojili své občanské společnosti.

Jedním z neobyčejně velkých problémů, před nimiž stojíme – vedle těch aktuálních, myslím tím těžkosti spojené s pandemií – je řeč. To pokládám za zcela zásadní. Lidé se neodvažují přejet hranice, protože si řeknou: ‚Nerozumím jim a oni mně také ne. Proč bych tedy s nimi měl navazovat kontakt?‘

Z toho důvodu je pro nás obzvláště důležité, abychom ještě více podporovali znalost jazyků. V rámci projektů pro mladé podporujeme jazykovou animaci. Pak budou kontakty ještě intenzivnější. Pomocí řeči je možné oslovit i emocionální rovinu věcí. To je pro společnou budoucnost velmi důležité.

Pak je tu ale v oblasti kultury zapotřebí vykonat ještě hodně věcí …

Podporujeme vše, co napomáhá společným setkáním a společné práci: divadelní projekty s německými a českými herci, pěvecké sbory, které nacvičují spolu, společná hudební vystoupení, ale také literární překlady do druhého z našich jazyků. To rozšiřuje znalosti o druhé zemi a podporuje vzájemné porozumění.

Jedním z výrazných projektů je Pražský divadelní festival německého jazyka. Německé a české inscenace, uváděné známými jevišti, divadelní práci oživují. Jiné projekty se zabývají kupř. tancem. Chceme vrhnout více světla do mnoha koutů kultury, a to pro velké i malé publikum. Kultura žije.

Jaká je dlouhodobá strategie Fondu budoucnosti?

Chceme, aby občanská společnost měla i v budoucnosti pevné základy. Pokud se člověk o tyto základy nestará, zhroutí se. Znovu je oživit znamená velké úsilí.

Žijeme z angažovanosti a motivace lidí, kteří chtějí přispět ke společnému rozvoji naší společnosti. Ta práce znamená vytváření důvěry, podporuje vzájemné kontakty a přátelství. Tím se otevřou i další možnosti politikům.

Tento rozhovor je součástí dvojjazyčné publikace  N&N Czech-German Bookmag  z produkce N&N Magazine, která popisuje příběhy Čechů v Německu a Němců v Česku. Lze ji objednat například přes portál Albatros Media.