Süddeutsche Zeitung recenzuje Průvodce protektorátní Prahou od Jiřího Padevěta: Máme stejné dějiny, ale už ne stejné vzpomínky

Ticho, které nastalo po vydání ceněného díla českého historika, jež v říjnu 2020 vyšlo v Německu pod titulem "Prag 1939-1945. Unter deutscher Besatzung. Orte, Ereignisse, Menschen” je ohlušující. Na žádném německém serveru prodávajícím knihy včetně třeba Amazonu nevyšla ke knize jakákoli čtenářská recenze ani poznámka. Nakonec se ale zadařilo. Knihy Jiřího Padevěta si v dubnu všiml list Süddeutsche Zeitung, který recenzi ukončil lapidárními slovy: „Padevět dokázal napsat základní dílo, jehož překlad do němčiny byl nutný a patří do knihoven. Ale pro začátečníky a pro běžné uživatele tohle čtení rozhodně není.“

Ve městě nevidíte okupaci a dramata, která se dějí uvnitř domů. Panorama Prahy s Karlovým mostem z roku 1942. Foto: Süddeutsche Zeitung Photo.

Jak tedy Süddeutsche Zeitung ve své recenzi knihu popisuje? Německý překlad titulu knihy Průvodce protektorátní Prahou, jež byla oceněná v soutěži Magnesia Litera, zní „Praha pod německou okupací. Místa, události, lidé“. A to je možná i trochu zavádějící. Konkrétní „místa, události a lidi“ se tu zase tak moc nepopisují. Spíš se propojují dohromady. Češi totiž ona místa, události i lidi znají. Němci spíš ne.

Poukaz na rozdíly ve vnímání

Recenze Süddeutsche Zeitung, kterou napsala Viktoria Großmannová, vlastně dobře ukazuje, jaké jsou rozdíly ve vnímání „okupované Prahy“ mezi Čechy a Němci. A také fakt, že znalosti o pražských osobnostech té doby v Německu trochu pokulhávají. Mohli bychom říct, že místa Němci často znají, některé významné události, jako byl atentát na Heydricha, znají také. Ale “lidé za nimi“ a souvislosti už jim nic neříkají.

Großmannová si například stěžuje na nedostatečné vysvětlivky a odkazy v knize: „Pod heslem Národní třída 339/11 se skrývá sdělení, že zde bylo sídlo redakce Přítomnosti, kde měl až do svého odvolání svou kancelář Ferdinand Peroutka a pracovala zde též Milena Jesenská,” píše recenzentka Viktoria Großmannová.“Kdo tito žurnalisté byli a jaký mají dodnes význam, to se čtenář v knize už nedozví.” Vysvětlovat ale pro českého čtenáře, kdo byl Ferdinand Peroutka, by asi bylo trochu hloupé. To tuší dokonce i český prezident. Podle Großmannové tedy jednoznačně chybí vysvětlivky a bližší představení velkého množství postav. To je ovšem možná spíš stížnost na nakladatelství Mitteldeutscher Verlag, které knihu v Německu vydalo.

On žil ještě nějaký jiný Havel?

„Ztráty v překladu“ ovšem pokračují. Nejpregnantnějším příkladem toho, jak se průměrně vzdělaný německý čtenář může nechat zmást, jsou bratři Václav Maria Havel a Miloš Havel. Významný pražský stavitel s majitelem filmových ateliérů Barrandov, které Němci nuceně odkoupili a zařadili do filmového koncernu UFA, byly pro německé oči dosud neviditelné postavy. Bez dlouhých vysvětlujících pasáží jim význam rodiny Havlů uniká.

„Bývalý prezident Václav Havel, který zemřel v roce 2011, je v Německu vysoce ceněnou postavou. Ovšem o tom, že podobně významnými lidmi byli také jeho otec Václav Maria a strýc Miloš, referuje už pouze česká Wikipedie,” píše recenzentka. A skutečně – otec ani strýc Havlovi nemají na německé Wikipedii žádné heslo. Německý překlad se tento deficit bohužel nesnaží překlenout a jmenný rejstřík knihy na příbuznost tří Havlů vůbec neupozorňuje.

Německé dějiny bez německého čtenáře

Běžně známé nejsou v Německu ani v Praze působící příslušníci gestapa, i když o atentátu na Heydricha samozřejmě i u našich sousedů slyšel (snad) každý. O domě na Malostranském náměstí, kde se v únoru sešli Jan Kubiš a Jozef Gabčík s pracovníkem hospodářské správy Pražského hradu Františkem Šafaříkem, ale už ne.

Také proto německý titul neobsahuje na rozdíl od českého slovo “průvodce”. „Sedmisetstránkovou bichli plnou dokumentů by si na svou pochůzku po Praze sotva někdo bral,” píše recenzentka. Ta ovšem v článku několikrát oceňuje, s jakou precizností jsou místa a čas schůzek konspirátorů popsány, což podle ní dokazuje, jak rozvětvený český odboj proti okupaci byl. Také sídla říšských institucí jsou v knize podle ní důkladně zmapována, avšak pro německého čtenáře zde opět chybí pojítka v kolektivní paměti. Großmannová to výstižně shrnuje větou: „Přestože se jedná o německé dějiny, nejsou pro německého čtenáře vlastně určeny. Němci a Češi mají společnou historii, ale sotva nějaké společné vzpomínky.“

Přebal české verze knihy Průvodce protektorátní Prahou. Zdroj: Místa Paměti národa.

A to je vlastně i pointa celé recenze. Místa a data moderních dějin, která jsou pevně zakotvená v českém povědomí, jsou v Německu prakticky neznámá, konstatuje autorka. Její nejostřejší výtka proti knize v jinak poměrně neutrální recenzi se skrývá kdesi uprostřed, mezi pasážemi, v nichž lamentuje právě nad nedostatkem vysvětlivek: „V předmluvě k německému vydání píše Jiří Padevět, že jeho kniha usiluje o přiblížení osudů obyčejných lidí. Jenže za popisnými čísly domů chybí právě příběhy.” Češi je možná znají, Němci ne. Ale i tady je spíše chyba v překladu.

16. 4. 2021