Olaf Scholz má důvod k úsměvu.
Na první pohled je nápadný svou nenápadností. Když Olaf Scholz přestupuje před fanoušky na volebním mítinku, nepůsobí dojmem politického velikána ve stylu Helmuta Kohla nebo Gerharda Schrödera. Platí to o jeho tělesných proporcích – kancléřský kandidát německých sociálních demokratů měří pouhých 170 centimetrů. Stejně nevýrazná jako jeho postava jsou ale i jeho gesta nebo dikce jeho projevů. Olaf Scholz není politik, který by přiváděl davy do varu strhujícími projevy. A nemá to ani zapotřebí.
Věcnost, klid, pragmatismus, odborné znalosti. Vlastnosti, kvůli kterým si ho cení voliči, kteří ho jen několik dní před volbami do německého Spolkového sněmu vidí jako nejslibnějšího kandidáta na post kancléře. Ještě před dvěma měsíci se přitom vize, že by právě sociální demokrat mohl nahradit v úřadu Angelu Merkelovu, jevila jako čirá fikce.
Cesta ze dna
SPD, německá sociální demokracie, se na německé politické scéně může pochlubit mnoha superlativy. Je to nejstarší německá politická strana, která navzdory turbulencím historie nemusela nikdy měnit název. Je to také formace největší do počtu členů, strana nejbohatší a donedávna také nejhrdější. Právě stranická hrdost ale utrpěla v minulých letech četné rány.
Neustálé vnitrostranické spory vyústily v neustálé střídání předsedů SPD a přispěly k úpadku voličské přízně. Tu sociální demokraté ztráceli takřka neustále od konce éry Gerharda Schrödera. Část voličů odešla k Zeleným, kde doufali najít, vedle ambiciózní sociální politiky, také autentickou snahu vyřešit klimatickou krizi planety. Svůj dopad měla i taktika kancléřky Angely Merkelové, která po tři ze čtyř svých volebních období vládla ve velké koalici právě se sociálními demokraty a pomáhala realizovat podstatnou část jejich volebního programu, volební vavříny ale sklízela sama. SPD nedokázala sama sebe voličům prodat jako aktéra, který měl lví podíl na stabilitě a relativní prosperitě éry Angely Merkelové.
Olaf Scholz s Angelou Merkelovou.
SPD šla od porážky k porážce v zemských i celostátních volbách. Před těmi posledními v roce 2017 SPD sice pocítila závan naděje v okamžiku, kdy se začalo mluvit o „Schulzově momentu“. Tehdejší kandidát a bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz začal v jisté fázi kampaně dotahovat handicap na Angelu Merkelovou a na čas vrátil spolustraníkům víru, že Německo bude mít po dvanáctileté pauze sociálně-demokratického kancléře. Schulzovo kouzlo ale rychle pominulo. Volební výsledek SPD, lehce přes 20 % hlasů, představoval historický debakl. Sám Martin Schulz se poté ukázkově znemožnil: nejdříve tvrdil, že spolupráce s CDU/CSU na další vládě velké koalice není možná, aby si poté právě v tomto formujícím se kabinetu bez úspěchu řekl o post ministra zahraničí.
Uspěl naopak bývalý starosta Hamburku Olaf Scholz, který získal funkci ministra financí. Když se v květnu letošního roku vydal po Schulzových stopách, vyvolalo to úsměšky a otázku, proč vůbec SPD oficiálně staví do volební soutěže svého kancléřského kandidáta. Se sociálními demokraty se v souboji o kancléřský post nepočítalo. Volební průzkumy jim v danou chvíli přisuzovaly až třetí místo se zhruba 15 % hlasů a nikde nebylo psáno, že se nemůže propadnout ještě hlouběji. Komentátoři závodili výlučně ve spekulacích o tom, zda v křesle kancléře zasedne šéf CDU nebo Zelených, a psát o Olafu Scholzovi se zdálo být plýtváním papíru.
Olaf Scholz na tiskové konferenci.
Pouhý týden před volbami je situace úplně jiná. Podle průzkumu pro Bild am Sonntag je SPD v poměrně komfortní pozici. Peloton politických stran vede s 26 % voličské podpory, zatímco druhá CDU/CSU dosahuje pouhých 21 %. Co se změnilo?
Hra na Merkelovou
Lars Klingbeil, generální tajemník SPD, působí vyčerpaně, je na něm ale znát uspokojení. Zmíněný 43letý politik je zodpovědný za vedení kampaně sociálních demokratů. Kampaně, která zjevně funguje. Její tajemství Klingbeil prozrazuje poměrně ochotně.
„Věděli jsme, že do tuhého půjde až na konci léta, ve chvíli, kdy se lidé vrátí z dovolených. Teprve v tu chvíli se začali doopravdy starat o volby a vnímat kolem sebe plakáty na ulicích.“
Zbytek této rovnice je snadné si domyslet. Voliči kolem sebe sice viděli záplavu plakátů, něco jim na nich ale po 16 letech chybělo: tvář Angely Merkelové. Ačkoliv byl její odchod ohlášen na léta dopředu, teprve teď se dostavuje znejistění a nostalgie po éře stability, symbolizované právě „Mutti Merkel“.
Na tuto notu vědomě hrají sociální demokraté. Špičkový německý novinář Robin Alexander ve své knize Machtverfall popisuje, že Olaf Scholz a jeho tým od samotného začátku kampaně s tímto fenoménem počítali. Doufali, že Scholz dokáže v očích části voličů sehrát roli následovníka Angely Merkelové, garanta jistot její vlády. Scholz se dokonce nechal vyfotit na přebal magazínu Süddeutsche Zeitung s typickým merkelovským gestem, rukama sepjatýma před tělem. Odcházející kancléřku vyprovokoval k tomu, aby zdůraznila, že mezi ní a Scholzem existují zásadní názorové rozdíly.
Scholz může spoléhat nejen na svou promyšlenou kampaň, která staví výlučně na jeho tváři a další politiky SPD odsouvá zcela do pozadí. Do ruky mu hrají také chyby jeho konkurentů. Šéfku Zelených a kancléřskou kandidátku strany Annalenu Baerbockovou přistihli při opisování a kosmetickém vylepšování svého oficiálního životopisu. Armin Laschet se nechal objektivy kamer nachytat se smíchem na rtech, zatímco spolkový prezident pronášel velevážná slova o obětech katastrofálních povodní. Sestup Armina Lascheta navíc začal už dřív, v průběhu koronavirové pandemie, jejíž závažnost nedokázal včas odhadnout a během které několikrát změnil směr své politiky.
Po volbách znamená před rozhodnutím
I kdyby volby dopadly tak, jak naznačují průzkumy, a SPD jasně zvítězila, má Olaf Scholz za sebou jen část svého úkolu. Stále je možné, že vyhraje v hlasování, ale kancléřem se přesto nakonec stane Armin Laschet.
Důvodem je zásadní proměna německého stranického biotopu. V podstatě skončila éra, která určovala dějiny SRN, v níž dominovaly dvě velké strany doprovázené několika menšími formacemi.
Tentokrát se bude o místa ve vládní koalici ucházet několik středně silných stran. S výjimkou několika průzkumů, které naznačují možnost pokračování stávající velké koalice (tentokrát ovšem pod vedením SPD), všechny ostatní prognózy poukazují na nutnost sestavit vládu ze tří koaličních partnerů. Spolu s tím roste i význam strany, která s SPD sdílí osud fénixe, který vstal z popela.
Liberální FDP se nedostala v roce 2013 do Spolkového sněmu a komentátoři prorokovali, že se tato strana přežila a že zajde na úbytě. V této situaci se jejího vedení ujal mladý předseda Christian Lindner. Jeho strategie, zaměřená na image vlastní osoby, přivedla stranu zpět do parlamentu při volbách v roce 2017. Letos FDP, živená mimo jiné strachem ze Zelených, může počítat se solidním výsledkem a více než 10 % voličských hlasů. Co je ještě důležitější: politologové ji označují za „Königsmacher“, stranu, která nakonec rozhodne o podobě budoucí německé vlády. Liberálové zvažují vládnutí v mnoha konstelacích, se Zelenými, CDU/CSU i sociálními demokraty.
Pokud se Olaf Scholz chce vyhnout kontroverznímu řešení, jakým by byla koalice se zástupci postkomunistické Die Linke, nejspíš ho čeká hledání kompromisu právě s FDP. A ten bude bolet. Zejména v oblasti daňové a klimatické politiky by se musel kancléř smířit s výrazným osekáním vlastního programu.
Ostatně podobně jako kdysi Angela Merkelová, do jejíž role se v kampani stylizuje. V povolebním Německu může, přes napětí z očekávané změny, zůstat mnohé při starém.
Olaf Scholz jako poster v centru SPD.
