Svérázný klid dvou berlínských werderů: Tiefwerder a Pichelswerder

Tiefwerder Wiesen Berlin Spandau Foto: Wikimedia, Hellstern65
Někdy v červenci roku 2009 jsem provázel své rodiče po několika berlínských místech. Stihli jsme toho poměrně dost, ale stejně jich bylo jen pár. Vždy si přáli vidět západní část Berlína a poznat svět, který mne tak lákal.

Po celodenním provázení z křižovatky Heerstrasse/Gatowerstrasse zamířili do Alt Gatowa a já se vydal objevovat svět dvou nedalekých werderů. Prvním byl Tiefwerder. Dojel jsem do Stresowa a pak kombinací industriálních staveb a rezidenčních novostaveb, přes starou vrátnici bývalé továrny, která se stala místem hospodského setkání, se konečně dostal mimo ruch a šum na Dorfstrasse v Tiefwerderu.

Ticha přibývalo a najednou jsem byl někde docela jinde. Malé domy, některé hodně staré, nebo aspoň se tak jevily, pak dřevěný most… a svět travin. Mokřad na mapě, ale v onom horkém červencovém dni nekonečnost jakési berlínské stepi. Písek, cesty, tu a tam osamělý chodec a vzápětí cyklista a pak zase sám.

Byl jsem tam tenkrát snad hodinu, ale na tu se nedá zapomenout. V dálce malé chatky, rybářské domky, nebo jen chatrče u vody, ale ještě se k nim nepřiblížit. Ještě ne. Sednout si na lavičku, půl sedmá, osamocený čas. A pak pomalu dojít k nim, vystoupat kolem dřevníků a kůlen až na most a po něm do Pichelsdorfu.

Druhý den se scénář opakoval. Rodiče zabočili směr Gatow, vydat se autobusem na druhou stranu a u místního Waldschenku vstoupit do tajemného a místy temného světa Pichelswerderu. Cesty, někde i vydlážděné, mne tenkrát přibližovaly, ale jen velmi nenápadně k malé rybářské hospůdce, která se jmenovala Werft Casino, což jak jsem se pak dozvěděl z map tzv. ausflugslokal, trochu předtím jiný Zanzibar, který jsem minul, nebo to byla jen cedule v lese.

 
CHKO Pichelswerder, pohled od západního konce (Westend) na koupaliště na jižním výběžku (Südspitze) Foto:  Wikimedia, Dirk1981

V každém případě jsem v onom lokálu s místními rybáři a jeřábními dělníky povečeřel. Nic velkého, jen velký bratwurst, hořčice a žemle. Naslouchal jsem jim, něčemu rozuměl, něco zanikalo v jemně hlučící práci nákladního jeřábu, který byl daleko, nevěděl jsem tedy, co zobák jeřábu přenáší z jednoho místa na druhé, ale všiml jsem si nápisu: Delphin III, a cosi zapsal.

Až po letech jsem se ve vzpomínkách na to místo vrátil a učinil další zápis, vyšel v rámci jednoho fragmentu v knize Cizí země, a ten se již držel spíš „dějové“ linky knihy, než skutečnosti, nicméně odehrával se na místě, kde u stanice autobusů čísel X34 a M149 stojí wurstbuffet s velkou nabídkou různých párků a uzenin připravovaných na různé způsoby.     

Delphin III

strnulé dny

boty bořící se v písek, nedaleko polozapomenuté kavárny Zanzibar v hustých lesích

dojít až skoro k molu, tam, kde se stýkají traviny s betonovými výběžky

zůstat stát, teď teprve, jakýsi klid

šumění motorů

pohled na jeřáb Delphin III občas posunující své rameno nepatrným směrem

loďař odnášející těžké bedny, na chvíli tak zapomenout na most v dálce  

 kterým se pak musíš vrátit zpět

                                                            – nepublikovaný text z roku 2009-

„Připadalo mu, že v malé zapadlé rybářské restauraci našel zlaté časy Západního Berlína. Hovořili o tom. Někteří, jejichž hlasy aspoň trochu zaslechl. Díval sena montážní jeřáb Delphin III. Borové lesy, ve kterých jsou cesty vydlážděny, v předsoumračném světle velice zvláštně nasvíceny. Co nechat na zítřek? Vlastní posedlost místy, vzpomínkami?” … 

“Ujíždí pak svahem někam dolů. Ruce chtějí čehosi se přidržet, ale ne těch malých kořínků trav. Z nějakého důvodu trčí, lehce nakloněn, přepadává trochu dozadu, za ním modrá plocha a několik lodí. Jsem na svahu, říká si, kde jsem nikdy nechtěl být, a snažím se dostat nahoru. Wurstbuffet, na chvíli tam pak zůstat“ (Cizí země, str. 45-46, Cherm, Praha, 2018). 

Ale toto poslední už asi nezažívám já, nebo možná ano, ale spíš mé alter ego v knize Cizí země – Joachim Schlueter, ale pak zas jdu, a to vím přesně, jinými lesními stezkami, až dojdu, onehdy v tom roce 2009, na most Freybrücke, a pak ještě nechci zpět.

Tak se vydávám Pichelsdorfskou ulicí až na místo, které je zataraseno velkou branou, tak se zas vracím zpět tou čtvrtí velkých „jachetních“ vil, na odbočku, která mne vede do staré studentské hospody ještě z dob romantismu kolem roku 1845, dnes spíš restaurace s vinotékou a též vinárnou, na staré návsi v Pichelsdorfu.

Nahlížím dovnitř, trochu příliš ubrusů a napronů na můj vkus, zahýbám tedy do zahrady. Zde je vzdušněji, přestože velmi teplý den, jako byl včera. Objednávám si bílé, je chladivé, zapomínám na čas. Někdy se tomuto místu říká Stara Kuča, je to na mapách, pro mne však to nejpříjemnější, nebo jedno z nejpříjemnějších zahradních berlínských posezení.   

Josef Straka, básník, prozaik, organizátor a moderátor literárních večerů a též chodec po periferiích měst. Vydal sedm básnicko- prozaických knih, a v roce 2019 mu vyšel překlad knihy Kostel v mlze- Kirche im Nebel díky překladatelce Petře Grycové- Liebl v berlínském nakladatelství PalmArt Press.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Štrasburk, hlavní město Evropy? Z toho, co se nabízí, je to ještě nejlepší volba

Je to asi jediné místo na světě, kde pendleři jezdí do práce tramvají. Jako já dnes do Evropského parlamentu. Je polovina prosince, kdy se letos naposledy ve Štrasburku koná plenární zasedání europarlamentu. V týdnech, v nichž se tu plenárka koná, přijede do města několik tisíc europoslanců, jejich asistentů, řidičů, ochrankářů, tlumočníků a dalších zaměstnanců Evropského parlamentu. A také mnoho novinářů.

Nejčtenější v kategorii Travel