🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Barbara von Ow-Freytag: Wir müssen den Ukrainern helfen, aber auch verfolgten Russen und Belarussen
“Rusko a Ukrajina jsou dva různé světy. Většina Ukrajinců chce do Evropy, zatímco Putin naučil mnoho Rusů vnímat Západ jako nepřítele,” zdůrazňuje výše jmenovaná expertka na vývoj občanské společnosti ve východní Evropě a Rusku a připomíná, že Putin vede dvojí válku – proti Ukrajině a proti své vlastní společnosti. „Musíme pomáhat Ukrajincům, ale také pronásledovaným Rusům a Bělorusům,” apeluje na demokratický svět.
Barbara von Ow-Freytag, členka správní rady „Prague Civil Society Centre“, vidí za ruskou agresí hlubší společenské pozadí. Výňatky z rozhovoru pro N&N magazín si můžete přečíst v následujícím shrnutí.
Dva různé světy
Od 90. let se Ukrajina vždy jasně rozhodovala pro demokracii a proti autoritářské cestě. Na druhou stranu Rusko pod Putinovým vedením stojí už léta v čele autoritářství, které se rozmáhá po celém světě.
Proto v této válce nejde v zásadě o území nebo Putinovy imperiální iluze, ale o konfrontaci uzavřeného a otevřeného civilizačního modelu. Nejnovější bombardování ruskojazyčných měst, jako je Charkov, dává všem jasně najevo, že tato válka má s mýtem “bratrského národa” pramálo společného.
Vždy se říkalo, že Rusko je silný stát se slabou občanskou společností. Ukrajina má naopak slabý stát a silnou občanskou společnost. I když je to poněkud obecné, rozdílné vztahy mezi státem a společností v obou zemích vytvořily hluboký systémový rozdíl. Putin nechce tuto zásadně odlišnou společensko-politickou realitu na Ukrajině uznat.
Stačí se podívat na politické vedení. Volodymyr Zelenskyj je již pátým ukrajinským prezidentem od nástupu Putina do funkce. Na rozdíl od věčného autokrata, bývalého šéfa tajné služby v Moskvě, je Zelenskyj normální občan, který byl zvolen prezidentem velkou většinou hlasů ze středu ukrajinské společnosti, prakticky z ničeho. Je Putinovým protipólem a noční můrou zároveň.
Po svém zvolení Zelenskyj Ukrajincům řekl: “Nechci být vaším prezidentem, chci, abychom my všichni společně byli prezidenty naší země”. Jeho strana se jmenuje “Služebník lidu”. V těchto dnech se ukazuje, že je skutečně na straně občanů. Videozáznamy, na nichž stojí uprostřed města a stále dokola opakuje: Jsem tady, jsme tady všichni, jsou v ostrém kontrastu s Putinem, který sedí osamoceně před mnoha obrazovkami ve svém bunkru. Právě tuto demokratickou alternativu nemůže Putin ve svém okolí připustit. To je skutečný důvod této války. Tato jednota mezi politickým vedením a společností je také nejdůležitějším důvodem toho, že se malá Ukrajina již třetí týden dokáže bránit ruskému Goliášovi.
Síla vyspělé občanské společnosti
Vedle odlišného modelu vládnutí se na Ukrajině za posledních 15 let vytvořila velmi aktivní a rozmanitá občanská společnost. Zejména po roce 2014, po Euromajdanu a vojenské hrozbě ze strany Ruska, se nevládní sektor rozvíjí s obrovskou dynamikou. Škála sociálních, kulturních a dalších organizací, iniciativ a projektů sahá daleko za hranice velkých měst, do vzdálenějších regionů, dokonce i na východ země, který již osm let žije ve stínu války.
Naopak v Rusku Putin systematicky potlačuje novou občanskou společnost, která vznikala od 90. let. Státní kontrola se zintenzivnila již v roce 2006, v roce 2012 následovala vlna drakonických zákonů a trestních řízení a od roku 2018 režim otevřeně používá i brutální fyzické síly. Od potlačení celonárodních protestů proti zatčení Alexeje Navalného v roce 2021 lze říci, že ruský stát vede válku proti všem aktivitám občanské společnosti a nezávislým médiím. Tato válka položila základy pro válku proti Ukrajině. A neúnavně pokračuje. Více než 15 000 lidí demonstrujících proti válce bylo zatčeno. V souvislosti se zákonem o “fake news” a úplnou blokádou všech nezávislých mediálních platforem nadchází v Rusku doba temna.
Naproti tomu ukrajinská občanská společnost je v tomto těžkém období krize v nejlepší formě. Její bohaté zkušenosti s prací na projektech, získáváním finančních prostředků a komunikací se ukazují jako velmi cenné. Mnohé skupiny, které se ze dne na den obrátily na humanitární pomoc, se díky své profesionalizaci staly důležitými místními kontakty pro západní humanitární organizace. Již před válkou byl tento sektor efektivní, dobře propojený a až mimořádně ostražitý vůči situaci v zemi. To vše nyní nesmírně napomáhá chaosu a nepředstavitelnému zničení některých částí země. Ukrajinská (občanská) společnost, která byla jedním z faktorů pro ruskou válku na Ukrajině, se nyní ukazuje být také faktorem, který válku rozhodne.
Německé přeludy
Kdo je Putin a co je jeho cílem, bylo v podstatě jasné už v roce 2005, kdy označil zánik Sovětského svazu za “největší geopolitickou katastrofu 20. století”. Je to jako s Hitlerem a jeho pamfletem Mein Kampf – vyslal jasný signál. Putin se nikdy netajil svými záměry.
Německá politika, podnikatelská sféra, ale i velká část veřejnosti se s touto skutečností těžko vyrovnávají. Mnozí se chtěli držet iluze, že s Ostpolitikou, dialogem a nataženou rukou nakonec vše – stejně jako za Gorbačova – dopadne tak, jak chceme.
Důvody, proč se Německo stalo předním evropským “náměsíčníkem”, jsou složité. Pocit německé válečné viny se v sovětských dobách dlouho jednostranně zaměřoval na Moskvu. Celá jedna generace navíc vyrostla v přesvědčení, že klíč k bezpečnosti a sjednocení Německa leží v Moskvě – staré reflexy z dob studené války přetrvávají mezi některými politiky a společenskými skupinami dodnes.
Ani po roce 1989 se porozumění pro Ukrajinu a Bělorusko nijak nezvýšilo. Nikdo se nezajímal o historii či kulturu nových východních sousedů. “Měli jsme zacpané uši,” napsal právě jeden známý literární kritik. Dokonce ani průlomové knihy jako “Krvavé země” Timothyho Snydera nepronikly. Po gruzínské válce v roce 2008 a po roce 2014 vše pokračovalo jako dříve, jako by německá politika jela na autopilota. Německá vláda tvrdošíjně pokračovala v realizaci projektu Nord Stream II, zatímco němečtí podnikatelé, různé lobbistické skupiny a „Russland-Versteher“ (nositelé nekritického porozumění pro cokoliv ruského) ze všech táborů neúnavně vyzývali k “dialogu” s Moskvou. Bezpečnost může existovat pouze s Ruskem, ne bez něj – to byla mantra německé zahraniční politiky ještě několik dní před válkou.
Bylo ignorováno, že Vladimir Putin je především mužem tajných služeb. “Jednou čekista, navždy čekista”, říkají ruské bezpečnostní služby. Ale i v Sovětském svazu byla KGB podřízena straně. Nyní Putin vládne sám s tajnými službami. Jeho moc není řízena žádným politbyrem, žádnou stranou. Ve skutečnosti ho už nic neovládá.
Ruské dezinformace, zaměřené zejména na Německo, tento problém ještě prohloubily. V informačním prostoru, který měl stále větší a větší díry, měly snadný život. V novém mediálním prostředí se seriózní zprávy a analýzy četly méně. Po pádu Berlínské zdi byly navíc zrušeny téměř všechny důležité německé instituty pro východní Evropu. S pocitem, že komunismus byl překonán, byly na univerzitách zavírány celé katedry. Dramatický úbytek regionálních kompetencí, a to i na ministerstvech a v německém Bundestagu, přispěl svým dílem ke slepotě Německa. Vnitřní, systémový pohled na vývoj v Rusku chybí už desítky let.
Bod zlomu – i pro česko-německé vztahy
Nyní se válka, které jsme se chtěli vyhnout “pochopením Ruska”, stala skutečností, mimo jiné právě vinou tohoto nepochopení. Německá zahraniční politika se pod vedením sociálnědemokratické kancléřky otočila o 180 stupňů. Německá Ostpolitik byla pohřbena. Vše, co bylo nyní rozhodnuto na vládní úrovni, bude znamenat nejen šokovou změnu ve vnímání Ruska. Dojde také k zásadní změně ve vztahu k Ukrajině a Bělorusku a k novému sblížení s Českou republikou, Polskem a dalšími středo- a východoevropskými sousedy Německa.
Především jde o to, že se všude stavěly mosty, aby se vypořádaly s humanitární katastrofou války – z Prahy i z Berlína. Ve společném humanitárním úsilí pro miliony Ukrajinců, kteří prchají před válkou a násilím, se skrývá velká příležitost pro novou dynamiku česko-německých vztahů. Poslední velký příliv uprchlíků do Evropy v roce 2015 rozdělil naše země politicky i společensky. Váhavý postoj německé vlády před vypuknutím války vyvolal v České republice a ve všech středoevropských zemích velké rozhořčení. Od ruské invaze na Ukrajinu je všechno jinak. V sázce jsou naši společní východní sousedé a naše společná bezpečnost.
Přitom musíme nejen sledovat obrovský příliv uprchlíků z Ukrajiny. Naším společným úkolem je také pomáhat ruským lidskoprávním aktivistům a nezávislým novinářům, kteří museli z Ruska uprchnout. Odvážní Rusové, kteří navzdory masivním represím protestovali proti válce, se také snaží opustit zemi. Těžce postiženo je také 11 000 běloruských aktivistů, kteří od roku 2020 utekly před Lukašenkem na Ukrajinu. Jsou v akutním nebezpečí a musí znovu utéct. Všichni tito lidé si zaslouží naši podporu a solidaritu. V Praze a Berlíně jsou aktivní skupiny diaspory. Spolu s nimi bychom měli urychleně vytvořit přeshraniční nouzové programy, které by kromě Ukrajinců pomáhaly i pronásledovaným Rusům a Bělorusům s vízy, povoleními k pobytu, ubytováním a flexibilními pracovními příležitostmi.
