“Když doma nechtěli, abych jim rozuměla, mluvili německy,” vzpomněla Kateřina Cajthamlová svá první setkání s němčinou Foto: Michaela Dzurna
Kateřinu Cajthamlovou jsem do svého Salónku pozvala schválně v den Památky zesnulých. Zní to sice trochu morbidně, ale v naší společné knížce si hodně povídáme o vztazích. K životu, k dětem, k sobě samé. Ale i ke svým blízkým, kteří již nejsou mezi námi. A Kateřina na ně vzpomíná s nevídanou láskou. I když jednoduché to s nimi věru neměla. „Pocházím z intelektuální rodiny, to mě hodně ovlivnilo. Když doma nechtěli, abych jim rozuměla, mluvili německy. Jenže já jsem rychle pochopila, že když zaznělo Das Kind, mluví o mě. A protože o mě mluvili hodně, docela rychle jsem němčinu pochytila. Maminka zase hovořila francouzsky, ten jazyk se mi moc líbil. Jinak maminka byla ke mně hyperkritická, říkala, že mám široké boky a odstáté uši a žádná prsa a že mě můj kluk opustil, protože byl na mě moc hezký a tak dále a tak dále,“ poodhalila lékařka rodinné konstelace, kde na jedné straně byla obrovská láska ze strany prarodičů a na druhé obrovské nároky rodičů. A protože Kateřiny maminka byla architektka, rozumělo se samo sebou, že ona půjde v jejích šlépějích. Tehdy se Kateřina rozhodla k revoltě a přihlásila se na medicínu. Ostatně, architekturu by prý stejně nezvládla, absolutně jí nešly počty, a to ani ty kupecké.
Okouzlená viry
„Umíte si představit, že s mou matematickou debilitou počítám nějaký nosník?“ smála se paní doktorka a já se zadívám do publika, ve které shodou okolností sedí známý architekt a stavař. Vidím, jak se při té představě rosí a jak si s ulehčením málem utře pot z čela, když Kateřina vypráví, že na medicínu ji nakonec po odvolání přijali. „Mimochodem, když jsem v pořadu Jste to, co jíte, chtěla názorně předvést, jak těžké to má například dvousetkilová dáma s nohou velikosti 36, požádala jsem maminku, aby spočítala, jakou váhou je její organismus zatěžován. Tenkrát jí vyšla hmotnost železobetonu, překvapila publikum malou vsuvkou lékařka. Ale zpět do dob jejích studií, kdy jednoznačně směřovala ke kariéře vědecké pracovnice. Tehdy jí velmi učarovali viry.
„Protože žijí uvnitř buněk, je pro ně dobré, když hostitel přežije. A dokonce, když přežije dlouho. Některé virové infekce si proto vytvoří s hostitelem symbiotický vztah. Nezabijí ho a možná ještě dají hostiteli nové vlastnosti. To mně přišlo fakt úžasné. Navíc jsou viry něco mezi neživým a živým, je to jen obal a uvnitř genetický kód, ke svému metabolismu a množení potřebují pouze hostitelkou buňku. Prostě dokonalý účelný parazit. Fascinovala mě ta čistá informace. A protože informace miluji, zamilovala jsem se i do virů. Když se na to podívám dneska, je to podobné psychoterapii. Tam také hledáte napadený software u lidí, kteří integrovali jakousi zavirovanou informaci, jež jim dnes škodí. Na medicínu jsem šla díky virům. Ty mě bavily.“
Dobře rozjetou vědeckou kariéru ale nakonec přerušily dvě zásadní překážky – oční vada, jež Kateřině nedovolila hledět do mikroskopu, a pak také politický rodinný škraloup. A tak se mladá dáma stala lékařkou, navzdory tomu, že měla panickou hrůzu z pacientů a nedělal jí dobře pohled na krev. Její lékařská dráha je nesmírně zajímavá a plná zvratů, jak si můžete přečíst v její životopisné knížce Zázraky jsou logické. My se teď vraťme do salónku k další otázce.
Ve své životopisné knížce Kateřina Cajthamlová popisuje svou lékařskou dráhu plnou zvratů Foto: Michaela Dzurna
Smrt není složitá
I když se u ženy některé věci nesluší říkat, snad můžu prozradit, že paní doktorka Cajthamlová je nyní ve svém rodu nejstarší. Jaký to je pocit? A když se ohlíží za svými předky, kterých jejich vlastností si cení nejvíce?
„Mám ze své pozice velkou radost. Jsem stařenka, doyen rodu, všichni mě musí poslouchat! Můj táta to měl přesně naopak. Šíleně mu vadilo, že je nejstarší, dokonce si říkal sirotek. Jinak na svých předcích si cením snahu o soběstačnost. I když jim třeba nebylo dobře a já jim nabízela pomoc, říkali vždycky, přijď, až nám bude líp. Měli sebeúctu, smrti se nebáli, o smrti mluvili, což je nesmírně důležité, neb smrt je součást života. Díky tomu na ni byli připraveni, počítali s ním a tím pádem život prožívali intenzivněji, protože si uvědomovali, že o něj jednou přijdou. Také odpouštěli a smiřovali se. Musím se přiznat, v tomhle mám ještě rezervy. Ale ještě chvíli to tak nechám, pár let si dovolím ten luxus někoho nesnášet.“
Když já doma začnu mluvit o smrti, začnou mě všichni okřikovat a mávat rukama, jakoby myšlenku na ni chtěli odehnat coby obtížný hmyz. Prý mám na takové řeči času dost.
„To mi říkají také,“ směje se Kateřina. „Asi jsou naši blízcí málo otužilí a tak o tom musíme mluvit častěji. Je hezké, že nás tady chtějí držet, smrt je těžší pro pozůstalé než pro umírajícího. Už jsem viděla mnoho umírajících a ti, kteří se vrátili, se svěřovali, smrt sama, když jdete do toho světla, je príma. Ale vracet se, že prý není moc dobré. Smrt není tak složitá, v knížce si přečtete, že sama mám za sebou pravděpodobně tři zážitky blízké smrti – a já se na to docela těším. Proto bych ani nechtěla, aby se na mě uplatňovala distanázie, což je držení umírajícího při životě všemi možnými moderními prostředky, často bohužel na přání příbuzných. Moc bych si přála, aby si všichni uvědomili, že smrt není nic konečného. Zemřelí jsou stále součástí života nás, kteří zde zůstaneme,“ uzavřela Kateřina Cajthamlová téma umírání a smrti. Ale protože se o těchto věcech opravdu málo mluví, publikum nás svými otázkami donutilo se k věcem posledním po přestávce vrátit. Ještě před tím si ale vzal slovo již zmíněný stavař, který se chopil tužky a přepočítal si jen tak ze cviku zátěž obézní dámy. Prý to chtěl původně utajit, ale nakonec prozradil, že to dělá dva megapascaly.
„A to je málo?“ zajímala se lékařka. Stavař se smíchem odpověděl, že to není železobeton, ale „jen“ malta. „Tak to mám velkou radost,“ smála se Kateřina a otočila oči směrem ke stropu: „Vidíš, mami, kecala jsi!“
Pohled do společnosti Salónku v Art & Gallery Černá labuť Foto: Michaela Dzurna
Výběr z diskuze s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou…
… O SUPERVIZI
Celoživotně pracujete v pomáhajícím povolání. Já jako zdravotní sestra vím, jak je to někdy psychicky náročné. Kdo nebo co pomáhá vám, paní doktorko?
K.C.: Vážená zdravotní sestro, moc vám za tuhle otázku děkuji. Existuje mnoho povolání, kde lidé pracují v náročné službě, každodenním tlaku a psychickém stresu. Pracovníci vězeňské služby, psychologové, psychoterapeuti, psychiatři, policisté, vojáci… Tito všichni mají ze zákona povinné supervize, čili psychologa, kterého platí zaměstnavatel. No a pak jsou stejně náročná povolání, která supervizora povinného nemají. A to jsou lékaři, zdravotní sestry, pedagogičtí pracovníci a soudci. Výsledek? Tahle čtyři povolání mají nejvyšší procento syndromu vyhoření. V době, kdy jsem neměla svého supervizora, jsem nevěděla, co mám dělat, když mě pacient svádí, když mi říká, něco mi napište, ať umřu, když nespolupracuje. V okamžiku, kdy jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik a stala se psycholožkou, jsem ho najednou měla povinného. Samozřejmě, může si ho člověk platit. Ale je to obrovská spousta peněz. Jen díky tomu, že jsem supervizora nakonec také měla, jsem například při natáčení Pořadu jste to, co jíte nevyhořela. Protože on mi vysvětlil, že tam nejsem v pozici lékařky, ale moderátorky. A lidi nejsou pacienti, ale účastníci reality show. Což je secsakra jiná pohádka.
No a také jsem se dozvěděla, že když mě svádí pacient, mám říci: „Vy mě asi svádíte, viďte. Copak o to, jste moc pěknej chlap, ale nehněvejte se, mě by vyloučili z lékařské komory.“ Tomu se říká, najdi si šéfa. Čili se zaštítíte autoritou. A krok číslo dvě, okamžitě předat pacienta kolegovi.
Co by se stalo, kdybyste supervizora neměla?
K.C.: Zabila bych buď sebe, nebo některé lidi.
Dovolila bych si malou poznámku k tématu, paní doktorko. Tohle téma jsem studovala ze svého zájmu. Víte, která povolání trpí nejvíc depresemi a která spáchají nejvíce sebevražd? V Německu jsou v depresi nejčastěji lidé, kteří pracují na jatkách. A sebevraždy nejvíc páchají lékaři – ženy čtyřikrát víc než muži.
K.C.: Děkuji za tuhle poznámku a k ní přidám krátký komentář. Před nějakou dobu mě politická strana, která už není v parlamentu, požádala, zda bych si za ni šla sednout do senátu. A prý za co byste lobovala?, zjišťovali. „Za supervize pedagogických pracovníků a zdravotníků,“ já na to. Hm, to ale pro naši zájmovou skupinu není téma, nechali se tehdy slyšet. A tím celé namlouvání skončilo.
Ke slovu se dostali i hosté Foto: Michaela Dzurna
… O HUMORU PŘED SMRTÍ
Přednáším na Univerzitě Karlově historii stolování, dokonce i v souvislosti se smrtí, což má mnoho nesmírně zajímavých konotací. Vy jste, paní doktorko, zmínila pokoru před smrtí, strach před smrtí… ale také humor. Skutečně jste něco takového zažila?
K.C.: Můj dědeček, v mém životě persona number one, protože to byl opravdu moudrý chlápek, mi jednoho dne předal klíče od bytu s tím, že jede za svým druhým synem lékařem, což byl můj strýc chirurg. Dědečkovi bylo tehdy osmdesát sedm let a měl pocit, že mu nějak hapruje žlučník. Strýc se mu na něj podíval a zjistil, že má rakovinu. Tu mu vyndali s tím, že dědeček musí do smrti držet dietu. Děda na pooperačním pokoji poděkoval strýci za zákrok, že to byla fakt dobrá práce. No, a když strýc odešel, děda podplatil sanitáře, aby mu přinesl králíka na česneku. Což se stalo, děda ho snědl a… umřel. Dopředu měl tenhle scénář připravený, akorát nevěděl, jestli mu to vyjde. Napsal nám dopis, že on dietu držet nebude, že králíka si vychutnal a jestli umře, bude moc rád. A jestli neumřel, bude si králíka dávat tak dlouho, dokud neumře. A ať ho nelitujeme, že si život užil a teď už je s babičkou, která mu moc chybí. Když jsme si jeho dopis po pohřbu na smuteční hostině předčítali, smáli jsme se až k slzám.
Děkuji za odpověď a dovolím si k tomu malou poznámku. Když starého pana Stránského (Jiří Stránský, spisovatel a dramatik, pozn. autorka) přivezli na konci života s dýchacími problémy do nemocnice, ptali se ho na příjmu, jste na něco alergický? „Jo, na komunisty!“ odpověděl. To je moje představa konce, jak já bych to chtěl taky takhle s humorem.
K.C.: Máte pravdu. Mimochodem, umírající je první, který ví, že zemře. Všichni mu říkají, to bude dobré, ty se uzdravíš. A on přitom ví, že kecají. Dědeček říkal, že do téhle situace by se nerad dostal. Proto si dal toho králíka. Správný chlap umírá v botách, říkal.
Paní doktorko, nedávno mé kamarádce zemřela babička a já nevím, jak s ní o tom mluvit, abych její smutek ještě neprohloubila. Poradíte mi?
K.C.: Co třeba tyhle otázky: Jak ti mohu pomoci? Chceš o něčem mluvit? To jsou věty, po kterých se pravděpodobně ten člověk poprvé rozpláče. A to je očistné.
Jednou z mých činností je provádět lidi po Praze, moje procházky směřují za historií a architekturou. Teď v neděli jsem otevřel návštěvníkům kostel na Karlově, mám od něj klíče. Někteří lidé se ale zasekli, nechtěli dál, tam cítím smrt, tam nechci jít, říkali. Jak vy vnímáte energii v kostelích?
To je zajímavý dotaz. Jsem konfirmandka českobratrské církve evangelické, na rozdíl od katolíků mají evangelíci kostely prosté. Tam se cítím lehce. Ale když v katolickém kostele vidím tu křížovou cestu a to utrpení a ty probodené lidi, tak to na mě také trochu padá. Možná se vaši klienti zasekli právě kvůli tomuhle zobrazování. Pardon, jestli je tu nějaký katolík, ale tohle není osobní, tohle je o víře. Já mám totiž problém, že katolíci nevěří, že Bůh je milosrdný. Jak by mohli věřit, když se jim ukazují takové hrůzy? My, evangelíci, nosíme Boha v sobě. Katolíci na to holt mají náměstka v podobě papeže a tak není divu, že k němu třeba nemají tak blízko a někdy dokonce cítí cosi jako bázeň.
Kateřině Cajthamlové na závěr poděkovala iniciátorka Salónku Danuše Siering Foto Michaela Dzurna
Víc už jsme v prvním díle Salónku Lucie Šilhové probrat nestihli. Pokud vás ale tenhle formát talk show s aktivní účastí diváků zaujal, přijďte si s námi popovídat příště. Od Nového roku se na vás těšíme dvakrát do měsíce v Art & Gallery Černá labuť.
Pozvánky na pozdější salónky potvrdily další zajímavé osobnosti
Ivo Kahánek, 17. ledna
Věhlasný pianista je považován za jednoho z vedoucích interpretů romantické klavírní hudby a za specialistu na český repertoár. Držitel cen Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, Klavírní soutěže Maria Canals v Barceloně, Vendôme Prize Vídeň a Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních koncertoval mimo jiné se Symfonickým orchestrem BBC pod vedením Jiřího Bělohlávka, s Berlínskými filharmoniky pod vedením sira Simona Rattleho, s Mahler Chamber Orchestra, s Vídeňskými filharmoniky, se Symfonickým orchestrem rozhlasu WDR a Curyšským komorním orchestrem. Ivo Kahánek se věnuje též pedagogické činnosti.
Tomáš Motl, 31. ledna
Bývalý šéfdramaturg televizní společnosti Febio, kde pod jeho vedením vznikly například cykly GEN nebo Cestománie. Stál u zrodu internetové verze měsíčníku National Geographic. V současné době je výkonným ředitelem kanálu ČT art a ředitelem Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, který pořádá Česká televize. V letech 2017 až 2019 byl členem výboru IMZ (The International Music and Media Centre).
Milan Svoboda, 14. února
Bývalý hlavní kastelán Národního památkového ústavu se v současné době věnuje instalacím historických tabulí a banketů na zámcích a v dalších objektech podobného druhu. Na zámku Kynžvart realizoval banket, jejž na počest císaře Ferdinanda V. pořádal rakouský kancléř Klemens Wenzel kníže von Metternich. Na Konopišti vytvořil sladkou barokní tabuli.
Je příznivcem tzv. živých památek, které nejsou pouze muzejními expozicemi, ale místy, kde se lidé dozvědí mnoho zajímavého o životě obyvatel jednotlivých objektů. Milan Svoboda jako manažer společenských eventů mimo jiné organizoval svatby tří dcer knížete Lobkowicze. Kromě toho spravuje část pozůstalosti herce a spisovatele Miroslava Horníčka.
Zdeněk Lhoták, 28. února
Fotograf, umělec a organizátor fotografických projektů. Je držitelem 2. ceny World Press Photo 1986 a titulu QEP (Qualified European Photographer). Ve své volné fotografické tvorbě se zaměřuje na lidské tělo formou autoportrétů v černobílé i barevné škále. Jeho fotografie relativizují pojmy krásy a ošklivosti i ženské a mužské symboliky.
Je členem správní rady Asociace profesionálních fotografů ČR, Spolku výtvarných umělců Mánes a občanského sdružení FotoForum Praha. Je autorem ikonických fotografií zablácených vojáků z Československé spartakiády. V roce 2020 získal ocenění Osobnost České fotografie.
