🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Über einen Zug, in dem junge Tschechen und Deutsche auf Drogen treffen – auf eine ganz andere Art, als man erwarten würde
Multimediální vlaková souprava se šesti vagony a čtyřmi kinosály jezdí po Česku i po Německu. Mládež od 12 do 17 let se v něm herním způsobem seznamuje s následky závislostí. O projektu REVOLUTION TRAIN jsme se bavili s členem dozorčí rady Nadačního fondu NOVÉ ČESKO, která projekt provozuje, Janem Lamserem na konferenci New CZ-DEal – českoněmecká spolupráce 2022, kterou pořádalo vydavatelství Black Swan Media za podpory Ministerstva zahraničí Spolkové republiky Německo.
Říkáte, že v revolučním vlaku se mladý člověk může virtuálně předávkovat. Jak jste k takovému nápadu dospěli?
Problémem mladého člověka je zorientovat se ve světě, ve kterém žijeme. Je na začátku životní dráhy, na níž jej může potkat řada pozitivních věcí, avšak také jej ohrožují rizika, jako jsou také drogy a různé formy závislosti. Panuje široký konsensus, že s těmito riziky se společnost na úrovni celku i rodiny jen obtížně vyrovnává. Obvyklé nástroje, jak jim preventivně čelit, příliš nefungují a důvody by vydaly na samostatnou konferenci. Tým lidí pod vedením Pavla Tumy, který je motorem celého projektu, se k tomu postavil zajímavým způsobem.
Vaši frekventanti navštíví v rámci programu virtuálně různá místa, která by jinak navštívit nemohli ?
Zní to trochu jako sci-fi, náš projekt se tomu do jisté míry blíží, ale pointa je samozřejmě v sociální zkušenosti. Abyste si dokázali představit, co závislost a nakonec i to předávkování může způsobit vám i blízkým lidem, nejlepší by bylo, promiňte mi, zemřít, ale ještě k tomu navíc cítit, co to udělalo s vaší maminkou. Takový zásadní kontextový prožitek vám k jinak nebezpečně nízkoprahové slasti tripu, kterou ani prostředkovat my nemusíme, doplní prožitkový korelát. Ten není nijak vykonstruovaný, my nestrašíme, nementorujeme, jdeme na to tak, že vás uvedeme do situace a necháme vás ji prožit. A jde i o to, že pokud něco prožijeme a necháme si to pro sebe, tak to ještě neznamená, že s tím dokážeme pracovat. Náš přístup tedy musí doplnit ještě možnost svou zkušenost s někým sdílet.
Jak si tedy v reálu máme představit REVOLUTION TRAIN?
Projekt spočívá v tom, že mladé lidi mezi 12 až 17 lety věku konfrontujeme s příběhem, který se skutečně stal. Promítáme jim film o skupině teenagerů, kteří se s drogami setkali a různým způsobem se s nimi vyrovnávali. Někteří rozhodně nedopadli dobře. Příběh je rozdělen na několik sekvencí, z nichž každá vrcholí v nějaké modelové situaci. V ten okamžik se film přeruší a skupinka ve vagónu vlaku se náhle octne v té samé realitě, v níž se film zastavil. Třeba v baru, na vyšetřovně, ve vězení nebo na místě autonehody, kde někdo pod vlivem narkotik přejel jiného člověka.
Jak početná je taková skupinka výletníků?
Je to kalibrováno na zhruba 17 lidí, které někdo školeným způsobem interaktivním příběhem vede. Po zastavení filmu nastane nějaká velmi realistická situace, třeba že vás chytí s drogami policista, dostanete pouta a ocitnete se na vyšetřovně. Končívá to ve squatu, prostředí je velmi autentické, vizuálně i pachově, prožíváte jej “všemi smysly”. Poté proběhne krátká reflexe toho, co se vlastně odehrálo, jak kdo onu situaci vnímá. Podle okolností vybereme dva tři frekventanty a necháme je zamyslet se nad tím, jak by danou situaci řešili oni, přehrát ji, kolektivně reflektovat.
A daří se vždy vyvolat diskusi?
Děti si musí vytvořit kruh důvěry, na tomto modelu fungují některé modely psychoterapie, péče o duši – „Seelesorge“, ale třeba i slavní Anonymní alkoholici. Mládež se v něm dokáže svěřovat se svou zkušeností. A to je velice výjimečné. Jinde něco takového totiž neprobíhá, teenageři nejsou zvyklí se mezi sebou intimně bavit bez stylizace, o přímých prožitcích a pocitech. Každopádně ne s rodiči a už vůbec ne s nějakými autoritami či učiteli. Mimochodem, díky zážitku z našeho vlaku vzniká sekundární efekt, kdy lektor, často námi vyškolený místní policista, díky tomu, co s ním ve vlaku prožili , u mládeže buduje úplně novou úroveň důvěry k veřejné správě.
Jakou roli v tom hraje fakt, že se jedná o hru?
Hra či spíše simulace má v sobě cosi opravdového, herní situace protažená na delší čas je blízká skutečnému prožitku. Také pomáhá navozovat důvěru mezi účastníky, vzniká něco, čemu říkáme Spielgemeinde, herní společenství. Hra je ze své podstaty přátelské prostředí. Když s někým hrajete, jste si v určitém smyslu rovní a blízcí. Také drogy jsou zvrhlým způsobem společnou záležitostí, tuhle zkušenost lze ale také obrátit a přetvořit ji na něco pozitivního. Když takový jedinečný prožitek absolvujete v důvěrném kruhu, je to podobné, jako když jdete na napínavý film – zanechá ve vás hlubší vzpomínku, protože byl intimním způsobem sdílen.
Česko je velkým exportérem pervitinu do Německa, takže němečtí policisté musejí vítat, že naše země kromě problémů nabízí i nějaká řešení. Jak byste porovnal zkušenosti v obou zemích?
Zhruba polovinu provozního času trávíme v Německu a polovinu v Čechách. Je až překvapivé, jak srovnatelné jsou postoje mladých lidí v obou zemích. Ten program je výrazně kulturně podmíněn tím, že vznikal u nás. Jsou tam scény z fotbalu, rodinné vzorce, humor… Měli jsme obavy, že když to jen přeložíme do němčiny a přejedeme přes hranice, bude vyvolávat odpor, anebo bude naopak směšný. K tomu ale vůbec nedochází, všechno funguje, jak má, nikdo se ničemu nediví, náš program nebylo třeba žádným způsobem modifikovat. Blízkost Česka k Německu je pozoruhodná, pokud panují nějaké rozdíly, všichni se přes ně dokáží přenést.
A jak je tomu v případě státních orgánů a protidrogové scény?
V obou zemích máme srovnatelné zkušenosti. Program se řadě lidí z různých důvodů nelíbí. Stejně jako řádí drogové války, vedou se dnes také války o peníze na prevenci. A musím říct, že i v té protidrogové válce jsou partikulární zájmy, jsou tam velké peníze a občas jsou tam bohužel i lidé, kterým jde víc o jejich vlastní prospěch než o pomoc v oblasti prevence. Jen zmíním, že z celkových prostředků, které stát vynakládá na protidrogovou prevenci jdou na primární prevenci pouhá tři procenta, a z větší části na zjevně neúčinné programy. Přijít do školy a na způsob učitele něco vysvětlovat prostě nestačí. Ale ty programy jsou zajeté, dobře živí řadu lidí, mají své institucionální zázemí, administrativní rozpočtové krytí. Mají vliv i peníze, a náš program vnímají jako hrozbu. Třeba v Česku je protidrogová politika koordinována přes Úřad vlády a ministerstvo školství, kterým jsme trnem v oku. Ale naopak nacházíme silnou podporu, hlavně na úrovni starostů a institucí, které své „tradiční“ protidrogové programové favority nemají. U nás máme skvělou spolupráci s Policií ČR, v Německu s městy a okresy.. To je dáno i specifikem, co jste zmínil. My silně působíme v příhraničním pásmu, kde je pervitin z Čech velkým tématem, a zároveň se náš „vlakový“ model primární prevence, „česká cesta“, velmi osvědčuje. V Německu působíme v několika spolkových zemích , máme mimo příhraničních oblastí silné působiště například v Durynsku, Šlesvicku – Holštýnsku a Dolním Sasku.Jinak, jak u nás, tak i v Německu se přes občasný odpor některých protidrogových institucí vždy najde dost lidí, kteří náš projekt nadšeně podporují. Zatímco v Česku se vesměs jedná o jednotlivce, třeba podnikatele, kteří se v projektu zhlédnou a vozí nám třeba občerstvení pro děti, v Německu se k projektu naopak často přihlásí nějaký občanský spolek, na místní, regionální i celostátní úrovni. Máme skvělou spolupráci s německým Rotary klubem
Čím si ten rozdíl vysvětlujete?
Spolkový život je v Německu orientován mnohem šířeji než v Česku. Podpora, bez níž bychom se v Německu neobešli, probíhá na organizované a institucionální bázi. V různých spolkových zemích panují různé poměry, neboť každá má svou vlastní vládu.
Díky navázání důvěry během osvěty v REVOLUTION TRAIN dokážete mluvit s mladými lidmi i o jiných věcech, než o drogách…
My se k této práci snažíme přistupovat s co největším odstupem. Zmíněné kritické situace exponujeme, lehce je okomentujeme, ale nikoho nementorujeme, poskytneme jen základní penzum informací. Snažíme se respektovat, že člověk v tomto věku sám sebe ještě hledá, nechceme mu dávat nějaký pevný recept, spíše mu podstrčíme herní schéma, podle něhož se může naučit sám k sobě vztahovat. Ovšem tím se jaksi zároveň prolamujeme do oblasti vědomí, kde ostatní kognitivní metody, jako jsou třeba školní přednášky, obvykle selhávají. Opravdu se dostáváme dětem pod kůži. Dnes už naším programem prošlo více než 250 000 návštěvníků z toho 70 000 v Německu , což je poměrně velký vzorek.
Jak se toho dá využít?
Naši mladí frekventanti jsou před i po absolvování programu ochotni půl hodiny vyplňovat dotazník, kromě poskytnutí zpětné vazby odpovídají na řadu otázek týkajících se nejrůznějších témat. Kupříkladu vyjadřují svůj vztah k tabáku, alkoholu nebo cukru, a pravděpodobně si nevymýšlí. O těchto tématech jinak neexistuje žádná celostátní databáze. Rozsah našich zjištění nemají v Evropě obdobu s výjimkou Islandu, kde něco podobného také začali dělat. V anonymizované podobě je dáváme k dispozici místním samosprávám a školám, aby měly povědomí, co děti řeší, co vnímají jako téma a co je naopak příliš nezajímá.
