Křehkost, pravdivost, intimita a odraz duše umělce jsou ingredience, které na mne působí v díle Karin Zadrick. Z jediného tahu štětcem se stává obraz, z rozostřené fotografie dokonalý portrét, který jde na dřeň, vžene vám slzy do očí, nebo vás donutí přemýšlet.
Je Nový rok pro tebe období nových plánů, začátků, nebo ještě bilancuješ a zůstáváš v tichu?
Asi zůstávám ještě v tichu. Je tak těžké z něj vystoupit, i když se tam často vracím. Do mých krajin. A každý nový rok beru jen jako pokračování toho starého. Žádné nové začátky, jen jdu dál.
Mezi prostředky, kterými se jako umělkyně vyjadřuješ patří především fotografie. Co pro tebe ta disciplína znamená?
Prostředek k vyjádření se. Způsob komunikace. Fotografii miluji jako takovou. Staré fotografické techniky, analogovou i tu digitální. Klasickou i konceptuální. Pracuji s ní tradičním způsobem a využívám ji také jen jako součást či prostředek k rozvinutí dalších konceptů, které se pak dál rozvíjí a pokračují v jiných disciplínách.
Každá z těchto cest má v sobě své kouzlo. Nicméně miluji obrazové zachycení okamžiku, který se už nikdy nevrátí. Vzpomínky se mi nejčastěji vracejí díky vůním, ale když mám před sebou fotografii, příběh se posouvá do jiných rovin. A nejradši mám fotografie, které voní……tou individuální vůní, osobní, co vychází z nitra.
Pro poslední číslo VOGUE jsi fotila legendární starokladrubské koně. Vzpomínám si také na tvou fotostory s koni pro Hermes, kterou před časem uveřejnili v magazínu Dolcevita. Jak probíhá práce se zvířaty?
Já focení čehokoli nerozděluji. Není podstatné, jestli je to kus nábytku, architektura, příroda, zvíře nebo člověk. Focení může trvat pár minut a víš, že jsi zachytila to podstatné, že na jedné fotografii se bude zrcadlit celý příběh, který chceš vyprávět… nebo můžeš fotit celý den, a přesto budeš mít pocit, že to ono není.
Jsem perfekcionista. Z focení odcházím v momentě, kdy mám dobrý pocit, že jsem TO něco vystihla. Vždy pořebuji odcházet s pocitem osobní satisfakce.
Poprvé jsme se setkaly v době, kdy jsi pravidelně fotila kolekce pro Denisu Novou. Jak se během toho času posunul tvůj vztah k fashion focení?
Ve své podstatě se nezměnil. Módu a focení módy vnímám stále stejně, na jednu stranu ji mám ráda jako design všeobecně, na druhou stranu jsem si velice dobře vědoma konzumu dnešní doby a jsem velkým příznivcem jak pomalé módy, tak návratem analogové fotografie do lifestylových časopisů.
Za jednu z vizuálně nejvýraznějších sérií fotografií pro magazíny považuji cover Dolcevita s maskami. O jaký koncept tenkrát šlo?
Jednalo se o kolekci SS2014 Denisy Nové, na které spolupracovala se sochařkou Helenou Lukášovou. Ta pro ni tyto masky k této kolekci vytvořila v sochařském rozměru na tiskárně 3D. Jednak to byla pro mě jedna z nejsilnějších spoluprací s Denisou Novou, ale také právě s Helenou Lukášovou, se kterou jsem pak spolupracovala na krásném projektu Naruby, jež byl prezentován na Designbloku v roce 2016.
Před pár lety jsem o tobě točila dokument a zaujal mne koncept Zbytky, který ve své původní podobě vycházel z fotografií odstřižků papíru. Toto téma jsi rozvinula a vystavila v Sudkově galerii. Můžeš nám k tomu příběhu říct vice, a něco o tom kam se teď ubírá tato abstraktní linie?
V souboru Zbytky jsem se soustředila na banální a jindy nepovšimnuté pozůstatky stojící na okraji lidského zájmu. Usazovala jsem je do nového kontextu, zhodnocovala jejich význam a měnila jejich obsah z odpadu na novou vizuální informaci. Je to nekonečný příběh, spirála, která jako by neměla počátek ani konec. Vznikají nové abstrakce pod stejným názvem. Důležitá je silná myšlenka a koncept. Že vše souvisí se vším, jak řekl již Leonardo Da Vinci a je potřeba si to uvědomovat. Naučit se vidět, i to zdánlivě malé, nepodstatné a nepodceňovat to.
Kromě focení, tvorby videa, malby a psaní také spolupracuješ s architekty. Co chystáš pro rok 2020?
Rýsují se krásné spolupráce s výraznými osobnostmi na půdě českého designu a umění. Ze všeho nejvíc bych ale chtěla vysázet mnoho nových stromů a ty staré chránit. Vracet se víc a víc ke kořenům, k podstatě, dělat obyčejné věci a užívat si radost z těch hezkých okamžiků prosté každodennosti.
