Zcela právem je hrad Zvíkov označován za jeden ze skvostů gotické hradní architektury u nás. Byť se z jeho středověké pýchy dochovala jen část, dodnes skrývá mnohé zajímavosti a krásy, které vypovídají o životě, myšlení a bydlení ve středověkém světě. I přes regotizaci v 19. století, která přinesla kdysi strohému královskému sídlu novou, romantickou tvář, si hrad uchoval příjemnou středověkou atmosféru, která dýchne na každého, kdo sem zavítá.
Areál hradu Zvíkov, leží cca 20 km od Písku. Na hradbách hradu jsou krásné vyhlídky na Vltavu a Otavu a na jejich soutok. Stojí na skalnaté ostrožně v nadmořské výšce 370 m. Od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka a v roce 1978 byl zapsán na seznam národních kulturních památek. Historie hradu Zvíkova je od počátku spojena s královským rodem Přemyslovců. První krok k založení pravděpodobně uskutečnil Přemysl Otakar I. (1197–1230).
Největší slávu získal hrad za vlády Karla IV. (1346–1378), který jej dal důkladně opravit a rád v něm i pobýval. Do dostavby hradu Karlštejna sloužil Zvíkov i jako dočasné útočiště korunovačních klenotů. Ztrátou této výlučnosti klesl význam Zvíkova jako předního královského hradu a ten začal často měnit majitele.
V husitských válkách byl hrad Zvíkov roku 1429 obléhán Tábory, nebyl však dobyt. Vynikající pevnostní systém hradu umožnil odolávat útočníkům i za třicetileté války. Teprve během roku 1622 se zvíkovská posádka vzdala přesile a hrad byl císařským vojskem vyrabován a zpustošen.
Po roce 1880 byla zahájena rekonstrukce královského paláce i hradeb. Původní kamenné prvky mají lehce narůžovělou barvu a jsou od nově vsazených částí snadno rozeznatelné. Práce byly ukončeny na přelomu 19. a 20. století a Zvíkov se stal opět skvostem českého stavitelského umění. Hrad Zvíkov zůstal majetkem Schwarzenbergů do roku 1948, kdy jim byl zabaven a od roku 1950 se stal státním hradem.
Dnes působí jako malebná vodní tvrz, kterou obeplujete lodí. Tento výjev je ale mladý, zná jej až 20. století. Stavba Orlické přehrady změnila kraj k nepoznání, ale dříve stával hrad nad soutokem Vltavy a Otavy vysoko na skále.
Prohlídku královského paláce doplňuje výstava Zvíkov v krásné literatuře.
Devatenácté století, ve kterém se díky A. Sedláčkovi zrodila charakteristika Zvíkova jako krále českých hradů, bylo úrodnou půdou pro motivistické využití hradu v české literatuře. Důvod se nabízí snadno: hradní zřícenina, která měla velkou část své historie spojenou s Přemyslovci a rozvíjením českého státu, se mohla vnímat jako obraz slávy (silná, nedobytná pevnost) a následně úpadku po roce 1620 (chátrání a degradace objektu). Obrozenecké, romantické a pročesky orientované básnictví rádo těžilo z této nabízející se symboliky. Odkazy tak najdeme u J. P. Koubka (Zříceniny zvíkovské), Fr. Vlny (Zvíkov), A. Heyduka (Ve Zvíkovské kapli), Ant. Klášterského (Sonety zvíkovské, Zvíkovský orel), Ant. Sovy (Páže ze staré malby).
Od roku 1919 je na Zvíkově pravidelně uváděna, a i díky tomu vešla v obecnou známost, historická hra L. Stroupežnického Zvíkovský rarášek (z r. 1883). Hradního ducha z názvu hry v ní zastoupil malý Petr ze Švamberka, který svojí všetečností způsobí malou rodinou kolizi. Fr. Kožík roku 1973 napsal hru Noci na Zvíkově, i ta bývá každoročně uváděna v rámci divadelního léta. Ve 2. dílu lyrického jihočeského cestopisu L. Stehlíka Země zamyšlená má Zvíkov svůj krátký, ale výstižný a obdivný portrét. Souhrn nemnoha pověstí vztahujících se ke Zvíkovu hledačskou a sbírkotvornou aktivitou rozšířil Ondřej Fibich v knize Prácheňský poklad, pověsti z Písecka, Strakonicka a Pošumaví.
Další díly seriálu Naší krajinou najdete tady.
