Její tvorba prostupuje různými médii, ale poslední dobou se zabývá hlavně velkoformátovými plátny, jejichž obsah levituje nad filozofií, psychologií, spiritismem a matematikou.
Jak se vám studovalo pod vedením Jiřího Davida a Zdeňka Berana? Co vám dali (kromě teorie) hlavně do vaší umělecké praxe?
Musím podotknout, že oba dva vnímám jako skvělé umělce a velmi zajímavé mnohavrstvé osobnosti. Zajímavé je, že z pozice pedagoga vůči sobě vytvářeli jakýsi protipól, kontrast. Zdeněk Beran, který vyučoval obor „klasická malba“ byl velmi zaměřen na formu a opravdu naučil všechny umělecké postupy od toho jak obraz napnout a našepsovat až po výrobu medií a závěrečných laků. Oproti tomu Jiří David je neustále zpytující intelektuál, jež permanentně dumá, hovoří a rozebírá a toto přenáší i na své studenty, chce od nich aby byly schopní definovat a artikulovat obsahový prostor díla. Pro mne to byla ideální kombinace a posloupnost.
Studovala jste na uměleckém institutu v San Francisku – jak vás to ovlivnilo a v čem se liší americký pohled na umění od toho evropského?
San Francisco Art Institute patří mezi velmi prominentní americké umělecké školy a je také na americkém kontinentě jednou z nejstarších uměleckých škol. Architektonicky unikátní betonová budova SFI je posazena na kopci s neuvěřitelným panoramatickým výhledem na město a moře. Učí se tam jak základní disciplíny jako je kresba, malba a fotografie, tak i „nové žánry“. Příležitost zde studovat, byla takovým omamným zážitkem jenž byl důležitý ani ne tím,co jsem se naučila, protože pokud bych měla srovnávat, měla pražská AVU stabilnější a cílenější vedení, jako spíše z pohledu sociálního až antropologického ve smyslu mít možnost si zblízka „osahat“ fungování nefrustrované a historií nezatížené, byť možná povrchnější, společnosti.
V roce 1998 jste se v rámci projektu Vzdušné zámky nasvítila Pražský hrad, byl to pro vás klíčový projekt a co se dělo poté?
Ve smyslu velikosti, byl jednoznačně klíčový. Trvání této obří public artové instalace byl jeden den, ale administrativní a produkční část, kterou jsem dělala celou sama, bez jakýkoliv znalostí a kontaktů, zabrala půl roku. Pro mě velmi zásadní období, kdy jsem si ověřila, že je možné uspět i s něčím, co se většině zdá jako nemožné.
V čem spočívá nový systém malby „architektonický přístup k obrazu“, který jste vytvořila?
Jsem umělec, který se pohybuje napříč médii, ale ze všeho nejvíce se cítím být malířem. Na obrazech mě však vždy nejvíce vadilo jejích omezení, jejich dalo by se říci, „zakonzervovaný“ formát, obdélník nebo čtverec. V posledních letech, realizuji systémy, které toto klasické vymezení obrazu narušují. Pracuji na výstupech, které mají svým způsobem blízko k architektuře. Jednotlivé formáty se propojují a prostupují či umožňují více způsobů instalace obrazu. Tuto svou techniku jsem pracovně pojmenovala „Architectonic“.
Jedná se o jeden obraz, převážně větších rozměrů, který je sestaven ze dvou či více pláten. Ta jsou pojednána tak, že otáčením jednotlivých pláten a přeskupováním pozic dostáváme nové a nové varianty jednoho obrazu.
Několik let jste také vedla galerii HOME, jaké to bylo?
Dva roky jsem vedla galerijní prostor v Truhlářské ulici. Jednalo se o neziskovou galerií se zaměřením na současné umění a sociální interakce v rámci umění. Realizovali jsme kolem sedmi mezinárodních výstav, přivezli jsme výstavu z Austrálie, z Finska. Otevíralo se velkolepě první českou samostatnou výstavou slovinské skupiny IRWIN. Bylo to zajímavé, intenzivní období, plné cestování a poznávání nových lidí. Asi nejnáročnější pro mě bylo, že mi nezbývalo dostatek času na vlastní tvorbu a tak jsem po „nuceném“ ukončení provozu z důvodů výpovědi (dnes je na místě galerie únikový výjezd z obchodního centra Palladium) vzala možnost vrátit se naplno k umění s povděkem.
Myslíte si, že umělec by měl reagovat na aktuální otřesy ve společnosti nebo naopak zůstat uzavřený ve svém světě a tvořit pouze na základě interakce sám se sebou? A jak to máte vy?
Říká se, že umění ukazuje stav společnosti. Já myslím, že často i stav a problémy světa předjímá. Umění souvisí s osobní integritou a je neoddělitelné od zdroje, tedy umělce. Já osobně vnímám jako důležité osobitost a autentičnost výpovědi, ať už je téma či obsah jakýkoliv. Nicméně se ale dostáváme do bodu, kdy je vývoj světa jak ho známe ohrožen. Ať už se jedná o přírodní zdroje, klimatické změny či nebezpečné politické tendence. Toto se nyní stává tím nejdůležitějším obsahem, který ani není možné ignorovat. Já se umělecky zabývám vlekoucími se tématy jako jsou volba, paměť, čas, vědomí/nevědomí. Tyto témata spolu souvisí a vzájemně se ovlivňují. Navíc jsou jak osobní, tak obecná a můžu skrze ně nahlížet a zpracovávat i palčivé aktuální geopolitické obsahy.
Kdo nebo co je pro vaši tvorbu nejvýraznější inspirací?
Bude to znít strašně, ale mé vnitřní já. To se samozřejmě každodenně střetává s podměty, impulzy, vjemy a memy ze všech oblastí a ty se pak na vědomé či nevědomé úrovni promítají do mé tvorby. Což vlastně znamená, že inspiračním zdrojem je úplně všechno. Krom toho, mě zajímají a fascinují určité detaily většinou související z historií, tedy s časem. Rámy starých obrazů, detaily na domech či sochách, zapomenutá zákoutí, půdní vrstvy, jeskyně, řezy kamenem, hory, detaily lidských gest a také geometrické obrazce a schémata.
Na čem aktuálně pracujete, jaké téma s vámi momentálně „žije“ a kde lze vidět vaši tvorbu?
Právě dokončuji sérii obrazů, jež navazuje na předchozí dotaz. Je to série, kde se trochu vracím a redefinuji projekt „Hyper Flow“, jenž se zabýval sedimenty (usazeninami) a to jak v doslovném smyslu slova, tak metaforicky v souvislosti s vrstvami paměti. Nová série pracuje s těmito reliéfními sedimenty, jež jsou zasazeny do velmi výrazných barevných ploch a přechodů. Barevné přechody zde symbolizují razantní klimatické změny, které už začínáme i osobně pociťovat. Reliéfní prostorové části obrazu zase připomínají půdu vysušenou nedostatkem vody. Aktuálně mám výstavu Fragments of Freedom na zámku Dobrohoř a v říjnu se budu účastnit dvou skupinových výstav. Kromě toho bych ráda vydala katalog a tak řeším i produkční stránku umění.
Je možné si vaše díla zakoupit? Jak a kde?
Určitě ano. Možností je několik. V pražské galerii DSG, v lounské XXL a na aktuální výstavě na zámku Dobrohoř. Také je možné mě osobně kontaktovat přes můj web. Lidé to tolik nevědí, ale kromě abstraktně laděných obrazů a instalací se zabývám také fotografickými kolážemi a portréty.
Jak byste vystihla sama sebe jednou větou?
„Oběma směry najednou“.
Text Barbora Vojtová Foto fotografie Veroniky — Jan Zátorský
