🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Nachfahre des “Eisernen Kanzlers” Julius von Bismarck erforscht die Beziehung zwischen Mensch und Natur
To, že jsou umělci současně vynálezci, je v umění spíše ojedinělé. Výjimkou je Julius von Bismarck, který pomocí technických, fyzikálních a kreativních experimentů vytváří a propojuje umělecké projekce v instalacích, happeningu, sochách, videoartu a landartu. Mnozí milovníci umění si jistě vybaví dnes už legendární výstavu berlínských umělců z roku 2020 Studio Berlin, kde se vysoko nad hlavami návštěvníků ve foyer techno klubu Berghain houpala mořská bóje. V díle Tethys umělec nechal bójku na otevřeném moři (Hochseeboje) stoupat a klesat v synchronizaci s vlnobitím oceánu se sesterskou bójí z francouzského pobřeží Atlantiku. Díky spojení s divokými pohyby vln Atlantiku byla síla přírody pro návštěvníky patrná z bezprostřední blízkosti navzdory velké vzdálenosti.
Levitující mýval
Poprvé jsem se s Juliem von Bismarckem setkala během Gallery Weekendu 2018 v Berlíně. V tmavé místnosti galerie Alexander Levy Gallery byla na zeď promítána jeho dvě díla z výstavy Tiere sind Engel mit Fell Bravo. Ve zdánlivě beztížném stavu jako astronauti ve vesmíru levitovali liška, mýval a čáp. Jejich pohyb poháněl pod dílem neviditelný větrník, který zajišťoval, aby nespadli na zem. Když jsem je pozorovala, zvířata tančila, plachtila a dívala se na mě.
Na veletrhu Art Cologne v dubnu 2019 jsem u stánku Galerie Sies + Höke z Düsseldorfu stála před stejným dílem znovu, ale tentokrát se jednalo o fototisk. Okamžitě jsem se rozhodla, že si ho koupím. Byla to láska na druhý pohled a začátek mé slabosti pro tvorbu tohoto výjimečného autora. Julius von Bismarck dokončil magisterské studium u Ólafura Eliassona na jeho Institutu pro prostorové experimenty na Univerzitě umění v Berlíně. Tam se seznámil s Julianem Charrièrem, který na stejném institutu absolvoval totéž magisterské studium. Oba umělce spojuje zájem o lidské zásahy do přírody a jejich účinky. Jejich přístup je zčásti humorný, s často tragicky odcizeným vztahem mezi člověkem a jeho prostředím.
Ve společném díle Some Pigeons are more equal than others z roku 2012 umělci nastříkali barvami benátské holuby, jako by se spářili s uprchlými kanárky, a nechali je létat nad náměstím Svatého Marka. Rozruch v amerických médiích, předně pak ve Fox News a ABC News, vyvolala i jejich další instalace I am afraid I must ask you to leave z roku 2018. Dílo prezentuje fiktivní vyhození známých amerických přírodních památek do povětří. Bismarck a Charrière za tímto účelem nechali zhotovit různé nápadné skalní útvary v přírodní velikosti, poté je vyhodili do povětří a záhadná videa efektně vybuchujících skal zveřejnili na YouTube. Videa působila natolik přesvědčivě, že Ministerstvo přírodních zdrojů státu Utah vyslalo své pracovníky ke skutečným skalním útvarům, aby se přesvědčili o rozsahu škod. Cílem této koncepční práce bylo zjistit, jak by veřejnost reagovala na demolici chráněné přírodní památky a starobylých přírodních útvarů. Nápad se zrodil v době, kdy teroristé a Tálibán zničili světové kulturní dědictví v syrské Palmýře a monumentální sochy Buddhy v Afghánistánu.
Věda zdrojem inspirace
Na velké samostatné výstavě Julia von Bismarcka, která se konala v Berlinische Galerie do srpna 2023, se umělec poprvé vydal biografickou cestou a zkoumal vlastní rodinnou historii. Měla jsem možnost několikrát navštívit kromě výstav i jeho berlínský ateliér. Obdivovala jsem jeho všestrannost i umělecký záběr. Pro Bismarcka je příznačný dlouhodobý zájem o přírodu, její ničení a dekonstrukce ze strany člověka. Ve svých dílech zkoumá lidskou schopnost vnímání a různé fyzikální zákony, aby zpochybnil způsob, jak nahlížíme na věci kolem nás. Přitom se nechává inspirovat vědou, kterou vyjadřuje pomocí uměleckých prostředků. Tvrdí, že chce, aby lidé zažili změnu perspektivy, a že k tomu nejsou potřeba slova. Zachytil blesk ve Venezuele, natáčel lesní požáry ve Švédsku a Kalifornii, kde stál hned vedle hasičů. Ve svých velkoplošných instalacích zavádí diváky do lesů zamořených radioaktivitou. V díle Julia von Bismarcka se požární katastrofa stává téměř meditativní podívanou.
Na nedávné výstavě v berlínské Berlinische Galerie se poprvé vydal po stopách svého rodového jména, za koloniálním dědictvím svého praprastrýce, prvního německého kancléře Otto von Bismarcka. Na tuto příbuznost se ho opakovaně ptají v mnohých rozhovorech, proto se Julius, který si pro odlišení přeje být oslovován pouze křestním jménem, nyní zabývá svým slavným předkem, přičemž tematizuje zejména důsledky německého kolonialismu.
Tento článek vyšel v pátém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
