🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Die führende deutsche Sammlerin Katerina Boros über Kunst im Bunker
Impozantní budova bývalého bunkru říšské dráhy na rohu Reinhardtstraße ve středu Berlína je plná umění. Žádná venkovní cedule nenaznačuje, že za metr tlustými zdmi se v 80 místnostech na více než 3000 metrech čtverečních nachází jedna z nejpozoruhodnějších sbírek současného umění na světě. Zřídili ji tu sběratelé Karen a Christian Borosovi, kteří si v pátém patře zbudovali velkolepý podkrovní byt s výhledem na město. Soukromá galerie byla otevřena v roce 2008 po nákladné a občas nervy drásající renovaci, přičemž sběratelé v ní střídavě vystavují různé kolekce, které je možné navštívit po předchozí reservaci termínu prohlídky.
Christian Boros sbírá umění již od 90. let. Společně s chotí Karen Borosovou, historičkou umění a manažerkou ve společnosti Art Basel, vybudovali sbírku čítající přes 800 děl. Jejich nadace Boros Foundation uspořádala v letech 2020 a 2021 v berlínském klubu Berghain výstavu „Studio Berlin“ (Ateliér Berlín), která představuje více než 100 děl současných umělců žijících a tvořících v hlavním městě.
Jak nápad vystavovat v tanečním klubu vznikl?
Vzešlo to z lockdownu, který zadusil veškerý společenský život, což byla situace, kterou si nikdo předtím neuměl představit. V dubnu 2020 se Nadace Boros a klub Berghain spojily, aby realizovaly dříve nemyslitelný projekt. Společně jsme se rozhodli prozkoumat, jak se dojmy a zkušenosti z nedávné minulosti odrážejí v současných dílech berlínských umělců. Záměrem bylo v tomto výjimečném stavu otevřít rozsáhlé prostory Berghainu širšímu publiku.
Protože byli všichni zalezlí doma, mohli jsme s ředitelkou nadace Juliet Kotheovou spontánně obrážet ateliéry a mluvit s lidmi, což by za normálních okolností nešlo. Do zorného pole veřejnosti se tak dostal tvůrčí prostor mnoha umělců, ateliér. Ateliér není jen dílnou, ale také laboratoř a chráněný prostor pro přemýšlení a inspiraci. Co do počtu takových laboratoří je Berlín jedinečný. Město má největší hustotu ateliérů a výtvarných dílen v Evropě, stěhují se sem umělci z celého světa. Výsledkem našeho dialogu s nimi byla právě výstava Ateliér Berlín.
Co pro vás znamená vlastnictví umění? Jaké umělecké předměty se do vaší sbírky dostanou?
Člověk se dlouho může uměním zabývat bez toho, že by jej toužil vlastnit. Poprvé jsem takovou touhu pocítila až při práci galeristky. Jedním z prvních umělců, od nichž jsem toužila vlastnit obraz, byl John Baldessari, ovšem na něj jsem neměla dost peněz. Než jsem poznala svého muže, pořídila jsem si několik děl, třeba fotografickou sérii Letiště od Petera Fischliho
a Davida Weisse. Velkoformátové snímky neokázalých a banálních cestovatelských cílů pod zkoumavým pohledem autorů mě fascinovaly. Od nich vedla cesta k pocitu, že chci žít s uměním.
Kupovat umělecká díla je pro mě jako vstupovat do vztahu. V okamžiku, kdy si nějaké dílo koupím, rozhodnu se s ním trávit čas, zabývat se jím znovu a znovu. Touha něco vlastnit není podstatná, jde o dialog s umělcem. Stejně jako ve vztahu máte i ve sběratelství za dílo odpovědnost. Musíte jej dobře skladovat a ideálně také instalovat a sdílet.
Když si s manželem pořídíme nějaké dílo, obvykle se o něj doma několik dní přetahujeme. Ptáme se: zpracovává autor relevantní téma? Zůstane v nás ještě dlouho? Nebo jde jen o nějakou letmou úvahu? Má to hloubku a komplexitu, která se nedá rychle pochopit? Anebo se to téma časem omrzí?
Jaký je pro vás rozdíl mezi nákupy a sběratelstvím? Kdy se člověk stává sběratelem umění?
Pojem sběratel umění je bohužel nadužívaný a já se při jeho vyslovení necítím dobře. Pro každého je to jiné. Existují malé sbírky, které se zaměřují na velmi specifické série. A jsou sbírky, které jsou především kolekcemi velkých jmen. Pro nás sběratelství začalo ve chvíli, kdy už v domě nebylo místo pro zavěšení nových přírůstků do sbírky. Nakupovali jsme věci, jež jsme už ani nerozbalovali a rovnou nosili do skladu. A pak jsme si v určitém okamžiku položili otázku: proč to děláme? Kam to povede, když už díla nebudeme moci vidět a prožívat?
Pro mnoho soukromých sběratelů hraje při zakládání muzea rozhodující roli snaha o zachování sbírky. Co bylo vaší motivací?
V roce 2001 jsme měli možnost vystavit část naší sbírky v muzeu Morsbroich u Kolína nad Rýnem. Zažít díla v jiných místnostech a rozhodovat se spolu s kurátorem bylo mimořádným zážitkem. Především nás ale nadchl zájem návštěvníků a dialog s nimi. Museli jsme vysvětlovat, co pro nás tato díla znamenají a proč jsme je zakoupili. A zároveň jsme zjistili, jak působí na ostatní lidi a co si o nich myslí. Když pak byla výstava rozebrána a vše se vrátilo domů, cítili jsme prázdno. Tehdy se zrodil nápad najít místo, kde bychom mohli sbírku ukázat širší veřejnosti.
Budovali jste muzeum podle nějakého vzoru?
Z Porýní jsme se znali s Erikou a Rolfem Hoffmannovými, kteří od 60. let budovali fantastickou sbírku současného umění z celého světa. Hoffmannovi se na konci 90. let přestěhovali do bývalé továrny na šicí stroje v Berlin-Mitte, kde střídavě instalovali a sdíleli s jinými lidmi svou sbírku v obytných prostorách. Říkali tomu „zařízení“ a soukromé prostory otevírali po domluvě každou sobotu veřejnosti. Tento koncept byl pro nás velkým vzorem. Nemuselo jít nutně o muzeum, nýbrž o nějaké výjimečné místo, jež se dá sdílet s hosty.
Sběratelství se věnujete již téměř 30 let. Jak se liší umění dřívějších dekád od toho dnešního?
V devadesátých letech ještě nedorazila globalizace, v našem zorném poli se nacházelo méně umělců. Byla to éra před příchodem internetu, který po roce 2000 zaplavil svět obrazovými materiály. Umělecká činnost se pokoušela prosvětlit strukturu a mechanismy společenských systémů.
Mnoho umělců se zabývalo společenskými jevy a přetvářelo muzejní prostor. Rirkrit Tiravanija vařil v dočasné architektuře jídla pro veřejnost, která se stávala součástí samotného uměleckého díla prostřednictvím výměny informací při stolování. Umělci jako Tracey Emin a Sarah Lucas ukazují nové porozumění pro sexualitu, Wolfgang Tillmans se zaměřuje na všednodennost a okamžik krásy daného momentu.
Malba expandovala do prostoru a stávala se sama instalací, třeba u Kathariny Grossové nebo Franze Ackermanna. Michael Majerus zase experimentoval s prostorovou instalací. Svá rozměrná a také často nedokončená plátna tvořil jakousi samplovací technikou z kreseb, nápisů, log, manga postaviček a předmětů denní potřeby. Malba však nebyla tolik v módě, experimentovalo se hlavně s fotografií a videem.
Dnes počet umělců narostl a jejich tvorba je rozmanitější. Svět se zvětšil a s ním i témata, která nás zaměstnávají. Ekologie a životní prostředí, sexualita a queerness, feminismus, umělá inteligence, kolonialismus, traumata, surrealismus atd. Neexistují žádné umělecké proudy. Vládne silnější orientace na malbu.
Váš sklad umění musí být obrovský. Podle jakých kritérií vybíráte umění, které chcete
v „Bunkru“ vystavit?
Výstava se většinou odvíjí od prvotního výběru děl. Začínáme tím, co jsme zakoupili nedávno, také proto, že bychom tato díla konečně rádi viděli. Potom zvažujeme, jakou tematickou nit z nich odvodit. Naše aktuální instalace je o křehkosti těla, jeho proměně prostřednictvím moderních technologií.
Litujete, že vám zatím něco uniklo?
Vždycky je čeho litovat, na to je život příliš krátký.
Tento článek vyšel ve čtvrtém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
