Kamil Rodan vystudoval historii na Ostravské univerzitě (2001), v roce 2008 získal tamtéž doktorát z hospodářských a sociálních dějin. Vedle řady odborných článků a studií z oblasti regionálních dějin Slezska a severní Moravy, československé kultury v období normalizace a evropských panovnických rodů v 19. a 20. století je autorem vědeckých monografií Dějiny zemědělství v Rakouském Slezsku 1848–1914 (2008), Historie novoveských hostinců ve světle dobových dokumentů (2017), Neklidné století aneb Žít se ctí (2019) a populárně-naučných knih Ženy s korunou (2016), Život s korunou (2018) a V lesku koruny (2020). V současnosti působí jako vědecko-výzkumný pracovník na Oddělení historického výzkumu – Slezského ústavu Slezského zemského muzea v Opavě a externě přednáší na Ostravské univerzitě v Ostravě.
Právě prožíváme zvláštní období. Co se pro Vás jako pro vědeckého pracovníka změnilo?
Práce historika vzniká jako složitý proces složený z mnoho dílčích úkonů v podobě četby literatury, vyhledávání a studia pramenů, jejich analýzy, a nakonec i hodnocení a výkladu. Tato činnost je pak spojena s návštěvami knihoven, archivů a odborných pracovišť, rozhovory s pamětníky a řadou dalších úkonů. V době virové epidemie, která nás právě postihla, je však většina těchto činností omezena na minimum nebo zcela zrušena. Historik se proto musí omezit na již sesbírané zdroje nebo na on-line dokumenty, které řada institucí nouzově zpřístupňuje.
Dotkla se Vás osobně nebo Vaší práce nějak omezení nařízená vládou?
Protože má práce není vázaná na konkrétní místo, mohu, stejně jako další vědečtí pracovníci, pracovat z domova. Nařízená omezení mi však zamezují provádět přednáškovou činnost, která zaujímá podstatnou část mého profesního života. Vedle řady přednášek, které připravuji pro širokou veřejnost, byl zrušen také vzdělávací cyklus pro studenty univerzity třetího věku, stejně jako prezentace mé nové knihy nebo úvodní proslov, které jsem měl pronést na zahájení autorské výstavy v Národním památníku druhé světové války v Hrabyni. Na druhou stranu jsem právě v těchto dnech dokončil cyklus on-line přednášek pro virtuální univerzitu Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze. Posluchači v něm mohou z bezpečí domova studovat problematiku rituálů evropských královských rodů v 19. a 20. století. Přijal jsem také pozvání do ostravského studia České televize, kde jsem na programu ČT3 prezentoval práci kronikáře v 21. století.
Můžete čtenářům přiblížit, jak v současnosti vypadá Váš pracovní den?
Snažím se, aby vypadal jako kterýkoliv jiný v minulosti. Brzy ráno usedám k psacímu stolu a vyjma oběda pracuji až do pozdního odpoledne na badatelských úkolech, které jsem si pro tento rok stanovil. V praxi to znamená, že přepisuji a analyzuji historické prameny, získané informace konfrontuji s literaturou a zapracovávám je do přípravného textu. Vedle ryze výzkumné činnosti jsem napsal studijní oporu pro frekventanty univerzity třetího věku, vyhotovil několik recenzí na odbornou literaturu a poslal další ze série článků zaměřených na historii královských šperků do společenského časopisu. Po práci se procházím po zahradě, čtu si, nebo jdu zcela prozaicky nakoupit. Večery věnuji obyčejně svým koníčkům, ke kterým patří sbírání autogramů, grafiky a knih.
Na čem zajímavém právě pracujete?
Profesní zájem o problematiku Slezska a jeho osobnosti mě zavedl k osobě významného etnografa a folkloristy Antonína Satkeho. Při postupném zpracovávání jeho pozůstalosti jsem na svém pracovišti ve Slezském zemském muzeu v Opavě narazil vedle jiného zajímavého materiálu na množství korespondence, kterou bych chtěl formou kritických edicí zpřístupnit veřejnosti. Momentálně pracuji na prvním svazku, který bude věnován dopisům manželů Satkových, které si během dlouhého života vyměnili. Jedná se o velice zajímavý soubor zahrnující desítky dopisů od seznámení manželů přes Satkeho pobyt ve vězení až po společný podzim života. Potenciální čtenář může vedle praktických záležitostí spojených s řízením domácnosti sledovat diskuze manželů o literatuře, hudbě a výchově jediného syna. Zajímavý je také vhled do intimní sféry manželů Satkových související především s jejich hlubokou vírou v Boha a úctou k druhým.
Současně se také věnuji přípravě již čtvrtého svazku životopisné knihy o evropských aristokratkách 19. a 20. století. Snažím se v něm, stejně jako v předešlých svazcích, zprostředkovat českému čtenáři populárně-naučnou formou zajímavé životy šlechtičen, které se přiblížily nebo dosedly na evropské trůny.
Zmínil Jste se také o svých koníčcích. Specializujete se při sbírání autogramů na nějakou konkrétní oblast?
V rámci kultury se dlouhodobě zajímám o Národní divadlo v Praze. Sbíráním denních vývěsek, programů, propagačních materiálů, fotografií, osobních dokumentů a knih se snažím vytvářet soubor, který nereflektuje pouze vlastní sběratelskou činnost. Potěší mě, mohu-li do sbírky zařadit podepsanou fotografii, pracovní smlouvu, program, dopis nebo vyznamenání, snažím se však ze získaných materiálů vytvářet soubor, který slouží mně i mým kolegům nejen k potěše, ale i studiu. Kolegovi z Ostravské univerzity jsem tak při psaní monografie o operním pěvci Richardu Kublovi mohl poskytnout vývěsky a fotografie, stejně jako jsem dopisy činoherce Jana Pivce využil pro výstavu o festivalu Filmové žně ve Zlíně pro hrabyňský památník.
Nedávno byla ve Slezském zemském muzeu v Opavě ukončena Vaše úspěšná výstava „My dva a čas aneb Svatební příběh 2. poloviny 20. století“, připravujete nějakou další?
Výstava „My dva a čas aneb Svatební příběh 2. poloviny 20. století“ se skutečně setkala s nebývalým ohlasem u běžných návštěvníků i u odborné veřejnosti. Příběhy ze života, ke kterým svatba dozajista patří, totiž běžného konzumenta nesmírně zajímají. Výstavou, která odráží můj zájem o historické oblečení a souvisí také s mou snahou sesbírat pro Slezské zemské muzeum reprezentativní vzorky oděvů 20. století, jsem se snažil zprostředkovat návštěvníkům dobu, ve které žili a ukázat jim širokou paletu svatebních šatů, které se tehdy nosily. Na výstavu i do sbírky se mi podařilo shromáždit zajímavé modely, které právem přilákaly také zájem médií. Věřím, že až pominou nouzová opatření, že se výstavu podobného zaměření podaří uskutečnit. Nosím v hlavě řadu nápadů, například na výstavu oděvů, které jsem získal darem od osobností našeho veřejného života, případně se zvažuji nějaké téma související s každodenností v uplynulém století.
