Co ho při focení inspiruje a na jaké vzkazy z návštěvních knih si vzpomíná? O tom jsme si povídali přímo se Zdeňkem Lhotákem, který mimo jiné prozradil, jak s fotografováním začínal a co ho stále pohání kupředu.
🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Der Körper fasziniert mich, sagt der Fotograf Zdeněk Lhoták. In Prag präsentiert er nun sein Zyklus aus Nepal
Na svém kontě máte řadu fotografických ocenění i zajímavých spoluprací a projektů. Jak jste s fotografováním začínal?
Možnost komunikovat prostřednictvím fotografie jsem objevil až v prvním ročníku na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK. Otcovu Flexaretu jsem s sebou tehdy vzal na cykloturistický kurz a s minimálními instrukcemi o vhodné cloně a času se mi podařilo vytvořit z dnešního pohledu slušnou fotografickou kolekci, díky které jsem se stal pro spolužačky “někým”, kdo dělá pěkné fotky. Nakonec jsem zjistil, že potřeba tvořit byla silnější než původní plán běhat okolo stadionu. Tehdy také vznikly moje první rozechvělé akty a od tohoto okamžiku jsem měl jasný plán. Budu fotografem, nejlépe uměleckým.
Témata vašich fotografií se hodně liší. Je něco, co fotíte nejraději nebo vás nejvíc fascinuje?
Určitě je to tělesnost, která se objevuje v mých zdánlivě tematicky rozdílných souborech. Můj vztah k tělu se dá skutečně považovat za fascinaci. Moje fotografie však nejsou oslavou stereotypů krásy, ale prezentací těla jako účelného nástroje našeho bytí ve všech jeho formách.
Studoval jste mimo jiné FAMU obor umělecká fotografie. Jak vás studium v tomto směru ovlivnilo?
Přesto, že jsem na FAMU nastupoval trochu namyšleně, velmi rychle jsem se uklidnil a nadšeně jsem objevoval nová témata, a hlavně možnosti, jak prostřednictvím fotografie sdělovat svoje názory i za cenu konfrontace s obecnými stereotypy a konvencemi. Seznámil jsem se s mnoha technickými postupy, ale hlavně s kolegy a pedagogy. Setkání s jejich osobnostmi i výtvarnými názory byly to nejhodnotnější, co mi škola mohla poskytnout.
Co považujete za největší inspiraci?
Tak jako rozptyl témat mých souborů nebo projektů jsou různé i zdroje inspirací a motivací. Dominantním motivem je moje potřeba tvořit, dalším je snaha uchovat prostřednictvím fotografie neopakovatelné i unikátní situace. Často je pro mě motivem i výzva k obrazovému řešení nějakého slovního zadání, nebo jen místa či prostoru. Výsledkem jsou tak často instalace s částečným využitím média fotografie.
Používáte při focení nějaké zvláštní postupy nebo technologie?
Fotografii vnímám především jako mentální proces, a proto technika i technologie v mé tvorbě tvoří nepodstatnou roli. Otázka, je-li lepší analogová či digitální fotografie, mě netrápí. Při realizaci svých projektů řeším často i nefotografické problémy jako je lepení, sváření a jiná kutilská dobrodružství. Vedle klasické dvojrozměrné fotografie se s nadšením pouštím i do práce s třírozměrnými objekty.
V galerii Černá Labuť právě začala výstava vašich fotografií UNITED COLORS OF NEPAL, která je plná barevných detailů. Při jaké příležitosti jste sérii nafotil?
Při cestách po jihovýchodní Asii jsem kromě Číny a Tibetu krátce navštívil i Nepál. Kromě souboru dokumentárních fotografií, ve kterém jsem prezentoval svůj pohled na čínskou devastaci unikátní a inspirativní tibetské kultury, jsem objevil v Káthmándú téma pro realizaci specifického dokumentu s prvky dekorativnosti o východních kultuře. Vzhledem k tomu, že jsem se v roce 1994, brzy po uspořádání mezinárodní výstavy “Tibet” stal pro čínské úřady Persona non grata, jsem svoje sympatie k tibetské kultuře mohl realizovat už jen v Nepálu. Takhle soubor UNITED COLORS OF NEPAL vznikl.
Čím je tahle série význačná?
Hodnota těchto velkoformátových barevných fotografií je více v rovině pocitové než popisné. Hýřivá až agresivní barevnost detailů hinduistických a budhistických chrámů i oltářů se pro mě stala záznamem osobních prožitků v dotyku s exotickou kulturou království v podhůří himalájských velikánů. Výtvarná až dekorativní forma tohoto souboru povyšuje detail na nositele informací o odlišných životních hodnotách východních kultur.
Na kterou svou fotku jste nejvíc pyšný?
Obecně nejvíce oceňovaná je moje série Spartakiáda, je to ale dokument a já stále spíše preferuji soubory, jejichž realizace nebyla nijak ovlivněná vnějšími okolnostmi. Svoje provokativní Autoportréty jsem si hezky odpracoval a v souboru UNITED COLORS OF NEPAL jsem si realizoval i potřebu určité formy dekorativnosti. V každém souboru mám svého favorita a potěšilo mě, že jsme se s kurátorem výstavy v Černé Labuti na výběru fotografie na pozvánku k výstavě jednoznačně shodli. Divokost i barevnost detailu červené tváře jednoho z hinduistických božstev celkem přesně reprezentuje hodnoty, které jsou pro moji práci důležité. Dobrá fotografie by měla být tajemná, třeba i trochu děsivá, měla by provokovat diváka k vlastní interpretaci obrazu.
Mezi vaše úspěchy patří i cena v soutěži Word Press Photo. Za které fotografie to bylo? A změnila tato cena nějak vaši práci?
V roce 1986 jsem získal 2. cenu v světové soutěži novinářské fotografie World Press Photo právě za fotografie z vystoupení vojáků na Spartakiádě v kategorii Sport seriál. Prostřednictvím fotografií zablácených mladých mužů se mi podařilo vyprávět příběh o manipulaci s jedincem v zájmu propagace politické idey i příběh fascinace tělem v čisté expresivní sochařské formě. Výpovědní hodnota byla nezpochybnitelná, leč ne všemi oceňovaná. První reakce na moji “Spartakiádu” vystavenou v Galerii Karlovka v Praze mi ale udělaly radost. Zápisy v návštěvní knize: “To není propagace, ale antipropaganda Spartakiády” nebo “Takhle nevypadají naši hrdinní vojáci, ale spíše Zelené barety ve Vietnamu” pro mě byly tou maximální pochvalou a potvrzením kvality souboru. Hodnotu tohoto ikonického souboru dodnes oceňují světové galerie i sběratelé. V loňském roce se mi podařilo vydat v nakladatelství Positif publikaci Spartakiáda s unikátní grafickou úpravou Milana Nedvěda, která obsahuje kromě legendárních fotografií i texty od sociologa a filozofa Jiřího Siostrzonka a historika Petra Roubala.
Máte nějaký fotografický sen?
Fotografie jako cíl i jako prostředek k sebeprezentaci je stále přítomná v mých snech nejen ve spánku. Čeká mě velká výzva – a já mám výzvy rád – realizovat výstavu v zámecké galerii v Kladně pro mého kamaráda Jiřího Hankeho, kurátora této galerie. Zároveň bych po 25 letech rád uzavřel svůj nejrozsáhlejší soubor Autoportrétů, které reagují na můj aktuální fyzický i mentální stav.
Zděněk Lhoták bude hostem Salónku Lucie Šilhové 28. 2. Jeho výstavu UNITED COLORS OF NEPAL můžete v galerii Černá Labuť vidět do 28. února.
