Michaela Čapková je absolventka šestiletého studia na pražské UMPRUM, v ateliéru Liběny Rochové a zlínské UTB ve Zlíně, kde svou diplomovou práci obhájila charitativním projektem COOLLAGE, který byl ve spolupráci se Sue Ryder (domov pro seniory). Pod svým jménem tvoří koncepčně ucelené kolekce, přičemž každou z nich vnímá jako vývoj produktu, na hranici s výtvarným experimentem. Kvalitní materiál, zpracování a hledání nových technologických přístupů je pro designérku důležitým kritériem a součástí procesu každé kolekce. Tvoří pro vás český oděv s příběhem, jenž je připraven žít s vámi mnoho dalších let.
Míšo, které místo považuješ za svůj opravdový domov?
Dříve jsem jako svůj domov považovala místo, kde jsem se aktuálně nacházela – ať už to bylo velkoměsto jako Londýn během mé stáže nebo nomádská vesnice v horách uprostřed Tibetu, ve které jsem před čtyřmi lety pracovala nějaký čas jako designérka. Dnes to vnímám jinak. Jakkoliv to může znít jako klišé, skutečně se vnitřně začínám čím dál více vracet doopravdy domů. Na Moravu. Uvědomila jsem si také teprve nedávno, jak moc mne podprahově naše české tradice ovlivňují i v tvorbě a jak mne čím dál více zajímá, kým skutečně jsem – odkud pocházím. O tom je vlastně i moje nová kolekce, na které aktuálně pracuji.
Pravda. Slovo nesmírně závažné s velkým obsahem v životě společnosti právě tak, jako ve vývoji lidského myšlení a víry. Pravděpodobně význam žádného slova nebyl tolikrát pokroucen a zneužit. Co znamená pravda pro Tebe? A jak ji hledáš? Je zapotřebí pochopit pravdu?
Pro mne je pravda dosti citlivým pojmem. Jde o to, že člověk je povětšinou k pravdomluvě veden od útlého dětství, a tak nějak podvědomě věří, že to má nastejno celá populace. Ono pak hodně bolí, když nějak v období dospívání zjistíme, že tomu až tolik není a vlastně nás často učí společnost třeba i lhát. Alespoň pro mne je i dnes stále znepokojivé a nepochopitelné, jak se mohou někteří lidé vůbec podívat do zrcadla. Pravda a spravedlnost. Pro mne dvě tak zásadní věci, že mívám často dost utopickou potřebu jejich celoživotního hledání. Učím se ji naopak proto tedy někdy spíše nehledat.
Jaké jsou tři pro Tebe nejdůležitější věci v životě?
Zdraví, rodina, víra v naději.
Co pro Tebe znamená mít čisté svědomí ?
Upřímnost. Ale především sama k sobě.
Jaká jsou Tvoje očekávání v těchto časech a dál?
Poslední týdny raději nemám očekávání vůbec žádná. Mám totiž odjakživa ráda ve věcech řád, obvykle mám jasný plán a chci přesně vědět, co mne čeká v dohledných měsících. A momentální situace je tak absurdní, že by mne zničilo očekávat nějaké konkrétní závěry. Takže jsem ji přijala takovou, jaká je a snažím se svou energii investovat do vzniku nové kolekce pro pražský obchod Therapy, na které jsem začala pracovat aktivně v únoru. To jsem ještě netušila že ji ušiji právě doma, na Moravě. Vlastně téměř vždy, když je nějaký průšvih, tak přirozeně utíkám něco vytvářet a vymýtit tak špatné myšlenky. Momentálně se tedy koncentruji na krátkodobé cíle a vyčkávám, co přinese sám čas.
Nejkrásnější vzpomínka na dětství?
Ten obecný pocit svobody, bezstarostnosti a bezbřehých možností fantazie. Prostě jen tak být a žít přítomností. Mám dojem, že to jsem dokázala jen tehdy.
Jak a co Tě ovlivnilo stát se umělcem?
Asi ten pocit moci zhmotnit své myšlenky. A taky to, že už jako malá jsem byla dost umíněná a často si vyhlédla hračku kterou mi nechtěli rodiče koupit – pak jsem si ji tedy vyrobila. (Někdy bych chtěla mít možnost podívat se zpětně do minulosti na tu reálnou věc a vyfotit ji vedle sebe s tím výtvorem, co ji měl nahradit :))
Co je Tvou největší inspirací v životě a tvorbě?
V životě mne hodně inspirují lidé, kteří se dokáží intenzivně věnovat svému osobnímu a duchovnímu rozvoji. Já tohle nezvládám dlouhodobě praktikovat a v tom bych se chtěla polepšit. A dost mne inspiruje estetika. Esteticky krásné, čisté věci mám kolem sebe hodně ráda. V tvorbě je mi pak největší inspirací samotný život a tradice, náš odkaz.
Jak by měl vypadat podle Tebe návrat k pravé podstatě s níž ses narodila? Přemýšlíš o tom a je to pro Tebe důležité?
Denně. Souvisí to také s jakýmsi hledáním svého “místa” na tomto světě. Často mám strach, že učiním špatná rozhodnutí a až nastane ten den, kdy se na svět budu dívat jakoby přes sklo (představuju si tak život po životě), tak si řeknu, že jsem tady nebyla užitečná.
Jak vypadá podle tebe cesta k lidskosti?
To je hodně relativní. Já ji vnímám asi jako sílu vzdát se svých určitých potřeb či komfortu na základě péče o druhého člověka. Čili věnovat někomu kus své energie na úkor sebe sama.
