Poslední noc jsme se ubytovali v pěkném srubovém hotelu cca 10 km severně od Ushuaia. Odtud jsme to měli na začátek treku, co by kamenem dohodil. Na začátku cesty kromě jedné cedulky, jak se chovat v horách, pokud už tam jdete, nebylo nic, co by o treku vypovídalo. Po pár kilometrech jsme zjistili, že se vlastně o žádný trek nejedná, a velice brzo jsme ztratili jakýkoliv náznak civilizace, či samotné stezky. V normálním případě bychom se pravděpodobně vrátili zpátky ale v době technických vymožeností jsme se mohli spolehnout na mapu v mobilu, a především naši polohu, díky které jsme na 5 metrů přesně věděli, kde jsme.
Proč se cesta turisty pravděpodobně už pěkných pár let nevyužívá, jsme zjistili brzy. Velká část cesty, kterou jsme šli první den byla přes keře, navlhlé mechy, říčky bez mostů a vůbec, cítili jsme se opravdu jako v divočině. Netrvalo dlouho a od kolen dolů jsme byli naprosto mokří. Proto jsme se rozhodli trávit první noc v kempu, který byl na mapě vyznačen. Už v tu chvíli jsem ale tušil, že kemp v této divočině, kam se nedá normálně dostat, asi nebude funkční, pokud nějaký kemp vůbec existuje. „Kemp“ byl nakonec hluboko v lese, a my koukali s otevřenou pusou. Kemp připomínal minimálně místo masové vraždy. Na malém prostoru bylo poschovávané nádobí pod stromem, vyhořelý táborák, a především zvířecí lebka naražena na kůlu.
Bylo nám celkem jedno, kde budeme spát, ale věděli jsme, že tady to určitě nebude, a rychle jsme vyrazili dál, abychom stihli někde postavit stan před setměním. Po asi 3 kilometrech jsme takové ideální místo našli.
Druhý den pokračoval podobně a my jsme šli stále více a více divokou krajinou, nicméně jsme konečně potkali pár lidí, stejných bláznů jako my. Šli jsme víc a víc do hor a po cca 10 hodinách chůze v náročném a opět vlhkém terénu (mimochodem jsme spolu celý den nemluvili ani nevím kvůli čemu) jsme došli k turisticky oblíbenému jezeru Laguna Esmeralda. Postavili jsme stan přímo u jezera akorát včas, než přišla nepříjemná patagonská bouřka. Rána jsme se však dočkali ve zdraví a mohli vyrazit dál.
Třetí den byl asi úplně nejhorší, co se týče terénu. Polovinu cesty jsme šli prakticky blátem či loužemi. Už jsme rezignovali i na to, nějaké velké louže obcházet a na konci dne, během kterého jsme ušli asi 15 km, jsme byli promočení na kost. Stan jsme postavili hned vedle lesní stezky a už se celkem i těšili, až se dostaneme do civilizace.
Na další den ráno jsme začali stopovat, sice jsme se dostali k cestě, nicméně k cestě uprostřed ničeho, a tak jsme ani jinou volbu neměli. Náš cíl byl městečko Rio Grande, vzdálené asi 200 km od nás na sever. Asi po hodině stopování jsme měli štěstí, a zastavil nám pán, který bydlel pouhý kilometr od apartmánu, který jsme již měli zarezervovaný.
V nepěkném Rio Grande jsme trávili dva dny, během kterých jsme hlavně všechny věci sušili, prali a větrali. I my jsme měli po náročném treku možnost si trochu odpočinout, než jsme autobusem vyrazili do té nejúžasnější části celé Patagonie – chilského národního parku Torres del Peine.
