Z doporučení ministerstva zahraničí jsme se dozvěděli, že ve městě panují nějaké protesty, kterým je potřeba se vyhýbat. Brzy jsme zjistili, že celé město je jedna velká demonstrace a uzavírka. Velké množství protestů s pravidelnými statisícovými či dokonce miliónovými účastmi, probíhalo především z důvodu nové ústavy, která měla vejít v platnost letos v dubnu (z důvodu koronavirové pandemie byla později odložena na neurčito). Všude po městě pak byly na každém metru vidět protivládní a protipolicejní nápisy. Právě bojůvky statisíců protestujících s policií jsou zde na denním pořádku.
Během prvního dne jsme žádnou zvláštní atmosféru nepociťovali, a mohli si tak v klidu projít centrum, které bylo živé a různorodé. Na hlavním náměstí Plaza de Armas, vedle sebe fungovali staříci hrající šachy, prostitutky, rodiny s dětmi, dealeři drog či hrstka turistů. Po shlédnutí centra jsme se vydali na jediný kopec ve městě, San Cristóbal, a z výšky mohli vidět, jak obrovské a rozlehlé toto město, ležící pod Andami, je.
Na druhý den jsme zažili poměrně nepříjemnou situaci. Sedíme na náměstí, hrajeme karty, a najednou vidíme, jak naším směrem nesourodě běží velký dav lidí. První, co mě napadlo bylo, že se jedná o nějaký teroristický útok. Během pár vteřin jsem se ale zorientoval a zjistil, že desítky lidí nahánějí obyčejného kapsáře, který byl evidentně přistižen při činu. K těmto lidem se postupně přidávaly další desítky až stovky lidí a po dopadení pachatele začalo bez nadsázky lynčování. Obrovský dav mlátil a kopal kapsáře po celém těle několik minut, a my jsme se raději z místa vzdálili. Jakkoliv může podobná situace znít neuvěřitelně, jako něco, co by se v Evropě nemohlo nikdy stát, je to právě kvůli nové ústavě, kdy se obyčejní lidé snaží žít “nově a slušně” a takovou žádají i novou ústavu. Jakékoliv rušivé elementy, jako byl právě kapsář, se kolektivně trestají.
Další den jsme zažili několik protestů, kdy byly vidět zaparkované policejní antony, tanky, ve vzduchu cítit pepřový sprej, a kdy se ulice uzavíraly před nosem podle toho, kudy zrovna měl jít některý z pochodů. Bylo to vlastně poprvé za celou cestu, co jsme se necítili bezpečně. Sympatické bylo, že především starší lidé, kteří si všimli, že jsme turisté, nás varovali před protesty a radili, co nejdříve se dostat z centra.
Na poslední den, na který byl hlášený dosud největší protest, kdy mělo být v ulicích na 700 000 demonstrujících, jsme raději zvolili jiný program mimo město. A co může být v Chile lepšího než zajet na exkurzi do nějaké vinice?
Ve vinici Viňa Cousiňo Macul jsme strávili příjemné odpoledne s prohlídkou vinic, sklepů a samozřejmě ochutnávkou. Je nutno přiznat, že Chile a víno jde extrémně dobře dohromady.
Po 4 velmi zajímavých dnech jsme se vydali na letiště, kde nás letadlo přepravilo na sever Chile, do pouštního města Calama. V té době jsme ještě nevěděli, jak rychle budou opatření proti koronaviru postupovat, a že se do Santiaga za necelý týden vrátíme zpátky.
