Když jsem psal před dvěma týdny blog o tom, jak jsme kvůli koronaviru zůstali ‘zavření’ na dobu neurčitou, tak jsem ještě nevěděl, ba ani netušil, že další články už budu psát z domova.
Chilská karanténa
Mezitím jsme se usadili v již zmiňovaném Viňa del Mar v příjemném dvoupokojovém apartmánu. Město bylo ideální pro náš případ ‘přiměřené samokarantény’. K moři 700 metrů, pěkná místa na procházky, obchod s potravinami přímo u naší bytovky. Přestože město kvůli epidemii moc nežilo, a většina obchodů a služeb nefungovala, případně fungovala omezeně, nemohli jsme si na nic stěžovat. Karanténu, resp. nicnedělání jsme mimo vycházky trávili jako ostatní po světě: filmy, seriály, popíjení, spaní, komunikace s rodinou atd. V posledních dnech jsme si dokonce dělali bojovky jako na táboře po našem 30 m2 apartmánu.
Zaplaceno jsme sice měli zatím na 14 dní dopředu, nicméně čekat zde na to, až se situace uklidní, a otevřou se hranice, nám postupem času dávalo menší a menší smysl, a my začali za celou dobu poprvé reálně uvažovat o návratu do vlasti. V té době jsme už byli v kontaktu s českou a slovenskou ambasádou, které jsme informovali, že vrátit se do Česka není naše priorita, ale že se této variantě ani nevyhýbáme, pokud by byla možnost, s tím, že s repatriačním letem z Chile se prý ze strany české vlády nepočítalo.
Obrat o 180°
Zvrat nastal v pondělí 30. března, když mi zavolali z ambasády, že je možnost nasednout do rakouského speciálu, který letí přes Buenos Aires do Vídně. Odlet zítra v 15 hodin. Poděkoval jsem za nabídku, a protože vím, že zastupitelský úřad není cestovka, slíbil jsem, že se do 5 minut ozvu. Bylo to jedno z nejdelších pěti minut v mém životě a my se nakonec domluvili po rychlém zvážení pro a proti, že nabídku přijmeme.
Pak už šlo všechno rychle. Rychlé zabalení, rozlučkové koupání v Pacifiku (16 stupňů), a ráno Uberem (autobusy už v té době nejezdili) na 150 km vzdálené letiště. Tam jsme po několika formalitách (mimo jiné měření teploty) dostali od českých diplomatů hruškovici a mohli vyrazit do 13 tisíc kilometrů vzdálené Vídně.
Všude dobře, doma nejlépe?
Ve Vídni nastalo naše rozloučení. Dadka to měla k sobě domů pouhých 30 minut autem, zatímco mě čekala dlouhá cesta do Prahy (především kvůli chaosu na hranicích kdy nikdo nevěděl, jaká procedura má být s námi provedena). V Praze si nás vyzvedli hygienici v mimozemských kostýmech a po nahlášení všemožných údajů mě pustili k mému autu, které jsem měl od bratra přistaveno, abych mohl odjet na naši chatu na Slapech, kde hodlám trávit povinnou 14denní karanténu, a odkud píši tato slova. Celá cesta z apartmánu ve Viňa del Mar do karantény trvala bezmála 40 hodin, a já byl v cíli celkem rád, že to mám za sebou.
Stejně jako jsem zakončoval pozitivně poslední blog o koronaviru, zakončím i tento. Samozřejmě, že jsme zklamaní a smutní z toho, že celoroční cesta nevyšla podle plánu, na druhou stranu jsme rádi, že jsme neskončili v Bolívii, nebo jiné zemi se zhoršenou infrastrukturou. Jsme také rádi, že se nám za celou dobu nic nestalo, přijeli jsme ve zdraví a setkali se s našimi rodinami. Především si ale ceníme toho, že jsme mohli cestu vůbec absolvovat a každou minutou mi dochází víc a víc, jak úžasných 70 dní to bylo. Mimo to nikdo neříká, že to bylo poslední společné cestování, a že cestu v nějaké zkrácené verzi nedokončíme. Všechno zlé je pro něco dobré, a všechno zlé se děje z nějakého důvodu. Jakého, to ukáže až čas.
Poznatky z Michalovy cesty kolem světa ale tímto nekončí! Michal má v zásobě ještě pár míst, o která se s vámi chce podělit a my je budeme rádi ještě pár nedělních večerů zveřejňovat.
