🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Wie Hippies zu Bürgern werden
Hele, Švýcaři jsou posedlí domobranou. A pořád cvičí střelbu. Takže – jdi prostě po zvuku, kde se střílí, tam je Švýcarsko. Potkáme se na druhý straně, v tý vesničce, jak jsme domluvení, budu na tebe čekat v autě,“ radí můj kamarád a dávný spolužák Franz, který už dlouho v zemi alpských vrcholků, čokolády a precizních hodinek žije. Nastupuje do auta a mizí za zatáčkou. Přede mnou je pole a les. A někde v dáli, odkud se ozývá střelba, Švýcarsko.
Je 25. duben 1976 a já právě emigruji. Přesně řečeno – emigroval jsem již včera, když jsem svým divadelním kolegům prozradil, že se odděluji od zájezdu a zůstávám na Západě. Měl jsem nesmírné štěstí a na poslední chvíli jsem směl s Národním divadlem z Prahy na zájezd do německého Schweinfurtu. Byl jsem náhradník za jednoho kulisáka, a tak jsem nebyl „lustrován“ tajnou policií. Že se do okupovaného Československa už nevrátím, jsem věděl od první chvíle. A teď stojím na německo-švýcarské hranici a chystám se k nelegálnímu přechodu, neboť mně Švýcaři zdvořile, ale zřetelně dali před hodinou v Basileji najevo, že mě do své země bez víza nepustí. Tak tedy přes „zelenou hranici“. Hurá.
Zapadlý emigrant
Je duben a počasí je skutečně aprílové. Nebo spíš únorové, a to zcela náhle. Začíná hustě sněžit. Mám české plátěné kecky, které pomalu vlhnou. Po dvou kilometrech potkávám něco, co identifikuji jako hraniční kámen. Ze sněžení se stává vánice. Po dalším kilometru nalézám další hraniční kámen. Jsem tedy zase zpátky v Německu? Vzdálená střelba se ozývá ze dvou, nebo dokonce ze tří stran. Nebo je to ozvěna? Jdu dál a napadne mě, že by se mi hodily sněžnice. Když pod čepičkou sněhu najdu další označení státní hranice, skoro se mi chce brečet. Kdyby se teď vynořil jakýkoliv pohraničník, rád bych se vzdal. Ale nikde nikdo.
Nebudu vás napínat – do Švýcarska jsem se nakonec skutečně dostal, po pěti hodinách bloudění nedaleko Lörrachu. A ano, hranice tu dělá zákruty a meandry. Franz byl strachem bez sebe, ale když jsem se nakonec objevil, promočený až na kůži, byl tak rád, že žiji, že mě objal a políbil na tvář. Prostě starý kámoš. Odjeli jsme k jeho tátovi, kde mě nechal, neboť musel na svou univerzitu do Curichu. Jenomže jak se rychle ukázalo, Švýcarsko pro mne, jednadvacetiletého bouřliváka a umělce, nebyla země, ve které bych chtěl zůstat. Soused stříhal trávník nůžkami na papír, aby stébla byla pěkně zarovnaná, a to v dešti! (Ano, pořád pršelo.) A tak jsem se vydal zpátky do Německa.
Tentokrát jsem, zcela odevzdán osudu, jel vlakem. V Basileji přišel do kupé německý celník. „Doklady prosím.“ Věděl jsem, že nejpozději teď mne zatkne. Vždyť jsem do Švýcarska neměl vízum! „Děkuji,“ podal mi můj pas, „víte, že zítra vám vyprší vízum do Německa?“ „Ano“, hlesl jsem. „Tak vám přeji hezkou cestu. Na shledanou,“ a odešel. Zabořil jsem se do měkkého sedadla a pomyslel jsem si: „Tak tohle je svoboda. Tady chci zůstat.“
A tak se i stalo. Po hodinovém bloudění skrze honosné předměstí Frankfurtu jsem unavený v jakési vilkové čtvrti zašel na místní policejní stanici a lámanou angličtinou požádal o politický azyl. Byl jsem první utečenec z Východu, který se u těchto milých policistů objevil. Doslal jsem kafe a zákusek a oni začali telefonovat, co si se mnou mají proboha počít. Tady začala moje kariéra v Německu, která trvala dvacet sedm let.
Děcka na schůzi
Německo pozdních sedmdesátých let byl pro mě naprostý ráj. Ve Stuttgartu, kam jsem se brzy dostal, posedávaly a polehávaly v zámecké zahradě skupinky mladých lidí, honili se zde psi, děti se ráchaly v zámecké fontáně. Hojně se hrálo na kytary a skrz krajinu vanul jakýsi pozdní flower-power či make-love-not-war duch. Brzy jsem se naučil německy a vstoupil k Zeleným. Politická práce mě strašně bavila – po nocích jsme vylepovali (ne zcela legálně) plakáty a vymýšleli legrační blokády proti americkým pershingům. Na stranických sjezdech si hrály malé děti a kojily matky. Přes přechod, pokud zleva a zprava nic nejelo, se prostě šlo i na červenou. A můj kamarád, černoch z Nigéria, univerzitní profesor, který jako já dostal politický azyl, jednoho dne přišel rozesmátý a vyprávěl, že tam, kde našel zaměstnání, v oddělení tropického ovoce jednoho obchodního domu, nějaká švábská babička strašila svou vnučku tím, že když nebude hodná, tak si ji vezme tenhle „ďábel“, jak říkal. Nikdo nebyl politicky korektní, ale málokomu to vadilo.
Já se tou dobou živil svým uměním, návrhy jevištních dekorací, grafikou, někdy i poradenstvím. Stuttgart jsem vyměnil za rok v Hamburgu (málo světla), sedm let ve Freiburgu
(in vino veritas), později jsem ještě pobývat v Sársku a nakonec v Kolíně nad Rýnem. A doba se pomalu měnila. Děti už dávno neměly přístup na „parteitagy“, neboť rušily. S nimi odešly i kojící matky. Zůstali funkcionáři a funkcionářky. Na přechodech, i na zcela autoprosté, nedělní ulici se na červenou stálo. Protože tak je to přece správné. V parcích se smělo sedět jen na té části louky, na které to bylo výslovně dovoleno. Pobíhající psi zmizeli. A to vše postupně, nepozorovaně a s naprosto neprůstřelným odůvodněním, že je to pro dobro všech. Život se v jistém smyslu stal „ukázněným“. Někdo říkal „zodpovědným“. Ale tím, aspoň pro mne, zešedl.
Abychom si rozuměli – nejsem žádný přestárlý anarchista, který ignoruje nařízení a jemuž je státní moc proti srsti. Platím do koruny daně, chodím k volbám a nejezdím na černo. Nosím upravené krátké vlasy a stále si ještě myslím, že ekologie má smysl. Přikázanou rychlost překračuji maximálně o deset kilometrů v hodině – dobře, řekněme občas i o patnáct; to ještě nedostanete body.
Ale také se už dvě desetiletí zabývám systemikou, zákony celistvosti a oscilací nálad a trendů ve společnostech. Jsem přesvědčen, že každá moc, ať už státní, nebo korporátní, neustále usiluje o své upevnění a zdokonalení a že jediná protiváha této moci je to, co můj tatínek označoval za „selský rozum“. Tedy jakási vrozená nechuť lidu nepodřizovat se VŠEMU, co vrchnost nařídí. Říkejte si tomu, když chcete, přirozená neposlušnost. Takže když jsem viděl, jak na poměrně liduprázdné sjezdovce honí dva policisté sáňkujícího tatínka, protože on ani jeho ratolest neměli nasazenou roušku, napadla mne zneklidňující myšlenka, kam až poslušnost může vést. A zdali neřežeme sami pod sebou nějakou větev, na které sedíme.
Tak pravil Mefisto
Nedávno jsem měl seminář, na kterém jsme se zabývali staroislandskou Eddou a jejími mýty. Mé semináře nejsou jen teoretické – pracuji s tak zvanými systemickými konstelacemi, a tak se čas od času naskytne nějaký nečekaný a hluboký vhled do tématiky. A o jedno takové poznání, které si nečiní nároku na pravdu či objektivitu, se chci na závěr tohoto textu podělit.
Jak víme, Loki byl bůh, který se neustále staral o vyvážení (někdy také o znevážení) dobra a zla, stínu a světla. Hodně rozporuplný bůh. Poté, co bozi začali obdivovat Baldera, naprosto kladného syna Odina, jenž byl ztělesněním světla, dobra a Pravdy, navedl Loki Balderova bratra Hödura, aby Baldera zabil. To bylo pro bohy zcela přes čáru, a tak Lokiho svázali. Kdo by pro to neměl pochopení? Jenže tím ze světa vyloučili stín, temnotu, onu odvrácenou stranu, bez které ale žádná „přivrácená strana“ nemůže existovat. Vlk Fenrir byl zneškodněn již dříve, a tak to na chvíli vypadalo, že bude klid. Avšak nebyl. Následoval Ragnarök, soumrak bohů, konec světa, šílený vpád neuznaného zla do světa správných a zodpovědných občanů. Pardon, bohů. Tak se ti, kteří chtěli dobro, vyřídili sami.
Takže na úplný závěr. Není to právě Mefisto, který ve Faustovi říká: „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“?
A tak vám přeji, nám všem, abychom vždy viděli obě strany. To neznamená, že tu druhou nutno mít rád, a už vůbec ne, že by bylo dobré ji následovat. Ale ona si žádá pochopení a uznání. Protože jinak, po období zdánlivého klidu, nás (a sebe také) sežere.
